Myslet pozitivně s úsměvem na rtech Usmívající se

Březen 2016

Slepota

30. března 2016 v 21:17 | Chudobka1970 |  Téma týdne
Když člověk ve vyšším věku mění pracoviště, nemá to vůbec jednoduché. Je zvyklý na určitý stereotyp ve způsobu provádění práce. Zná dobré i horší horší stránky svých dlouholetých kolegů. Ví, jak předejít konfliktům s nadřízenymi pracovníky. Prostě jede v dobře zajetých kolejích. Jenže přišel čas rozhodnout se. A v momentě, kdy má mít změna víc kladů, než stávající situace, začíná jednat. Není jednoduché najít si práci ve stejném oboru. Ale podařilo se. Jenže příliš brzy stojí před dalším rozhodnutím. V oboru sice zůstal, musí však čelit silnému psychickému vypětí. Zvládne to nebo raději přizná porážku? Připustí, že na to nemá a volí opět změnu. Nastupuje do velmi podobného prostředí, ze kterého po dlouhých letech odešel. Je zde další ale. Pracuje sice v oboru, tentokrát je však mnohem akčnější. Musí se umět rozhodnout, co udělá hned a co je možné odložit. Musí sledovat víc věcí najednou. Musí mít přehled o situaci. A v neposlední řadě musí být vcelku rychlý. Možná by tohle všechno zvládl, kdyby ho celý kolektiv přijal takového jaký je. To se bohužel nestalo a on to cítí. Nepracuje se mu dobře. Není v psychické pohodě. Dělá chyby, které by rozhodně, díky své dlouholeté praxi, dělat neměl. Reaguje na svoji kritiku velice negativně. Vlastně ji nedokáže přijmout. Bere to jako útok na svou osobu. Označuje kolektiv jako uzavřený, nepřístupný, nepřejícný. Začíná být slepý ke své schopnosti přiblížit se novému, akčnímu pracovnímu prostředí.
A co na to kolektiv, který dostal stronovou pracovní sílu? Ano, s částí personálu náš člověk kdysi dělal první pracovní krůčky. Kolektiv nechápe, jak je možné, aby dotyčný člověk v minulém zaměstání pracoval. Chybí mu totiž základní manuální zručnost. On je ale nemusel ovládat, měl k dispozici spoustu pomocného personálu. Zpočátku jednotně negativně reagující kolektiv se časem rozděluje na tři části. Ta největší udržuje nepřátelský postoj. Netají se jím. Jsou zaslepení svou nepřístupností, vidí jen chyby, klady velkoryse přehlížejí. Nejsou naklonění k pomoci, to už by muselo být něco hodně závažného, aby sklonili hlavy. Neudržují s ním téměř žádný slovní kontakt. Nabízejí mu negativní energií nabité prostředí. Menší skupinka spolupracuje s novým zaměstnancem proto, že prostě musí. Je mnohem tolerantnější. Je schopná uznat jeho klady a zamhouřit oči nad nedostatky. Umí navodit příjemné pracovní prostředí. Úplně nejmenší je třetí skupinka. Oni vidí svého kolegu takového jaký je. Jsou ochotní pomáhat mu lépe zvládat akční nástrahy pracoviště. Vidí v něm snažícího se člověka. Vědí, že každý občas někdy chybuje, včetně nich samých. A taky vědí, že právě chybami se člověk učí.
Náš člověk se opět dostává na pracovní křižovatku. Jak se tentokrát rozhodne? To opravdu netuším. Jen vím, že bych nemohla pracovat v takovém prostředí v kůži našeho člověka. Styděla bych se být součástí tohoto nepřístupného kolektivu. Je velký rozdíl, pracovat ve vstřícném prostředí a pracovat v nepřátelském prostředí. Když se jeden snaží, s podporou svých kolegů se dokáže ve většině případů docela dobře zapracovat. Je pro to potřebná pouze jedna věc. Nebýt slepí vůči lidem, kteří s námi sdílejí čas stráveny v zaměstnání.




Veselé Velikonoce

27. března 2016 v 1:26 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní

Tuhle nádheru jsem pro vás objevila u Valin,
kam si ráda chodím odpočinout a načerpat energii.
Ona to prostě umí, její přání mají šmrnc.
Nemohla jsem se rozhodnout,
jestli jedno nebo druhé přání,
takže zde máte obě dvě...


Kliknutím sem se dostanete přímo na zdroj obrázku na stránkách Valin.


Kliknutím na obrázek se opět dostanete na jeho zdroj.




Ještě jednou náměstí

25. března 2016 v 16:06 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní
Už jednou jsem se chlubila cizím peřím. A dnes to udělám znovu. Naše náměstí vyzdobily děti z mateřinek, základních škol a lidovky. Když jsem včera procházela náměstím, pusa se mi sama roztahovala od ucha k uchu. Přibyly totiž další velikonoční stromečky. Vyzbrojená pouze mobilem jsem se pokusila nafotit tu jedinečnou výzdobu, Docela dost foukalo a některé snímky jsou mírně mázlé. Ale i tak stojí za obdiv, co dokázaly docela malé děti pod vedením svých učitelek.

Stromeček plný oveček


Různé techniky zdobení vajíček


Mají krásné čepičky, aby jim nebylo zima


Kinder vajíčko proměněné ve včeličku


Chundelatá sluníčka a termixový zajíček


Slepička s vajíčkem a kytičky z provázků


Věřte, nevěřte, kůzlátka na stromě


Děti ozdobily i pařez


Povedlo se mi zachytit tetku v šátku a malé hrkače.
Na náměstí běžel program pro děti


Za naším je cirkus Berousek.


Koupila jsem si dva květináčky narcisek.



Jarní setkání ženského klubu

24. března 2016 v 7:09 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní
Jak už jsem minule předeslala, v sobotu se v Penzionu Lada setkaly majitelky šikovných rukou, členky Ženského klubu. Tímto bych ráda poděkovala Jitulce za organizaci celého setkání. Dost slov, pojďte se pokochat:

Věnečky


Nějaká vajíčka jsem si odvezla domů,
už jsou v košíčku se zelenou "jako" trávou.


Tady bezpečně vím, že naprostou většinu vytvořila Sylva.
Je to quiling a 3D origami


Jak se u nás říká, čučavy kvitka.
Jednu zelenou květinku mám i já,
je bezpečnostní (jako odrazka)
dám si ji na batoh až vyjedu se svým novým zeleným kolem.


Nádherná přáníčka.


Parádní patchwork


Jemné, nápadité a pracné drátkování.


Neuvěřitelné nápadité koule.
Originální šperk z korálků
a pergamenová taštička.


Vyrobily velmi šikovné ruce Janičky.


S majitelkou této parády, Gražou, jsem se na srazu viděla poprvé.
Její kočárky josu prostě úžasné.


Dřevěné hračky.
Hned bych si pohrála s dominem nebo pexesem.


Parádnické čepičky pro malé holčičky


Každá z nás dostala nějaký ten dáreček.
Já jsem rozdala sovičky
a domů jsem si odvezla tyhle darované i zakoupené poklady.


No a to jsme my, členky Ženského klub
včetně části rodinného doprovodu.
Setkání to bylo moc příjemné,
plné dobré nálady a pozitivního myšlení.

Sůvy a sovičky

23. března 2016 v 7:00 | Chudobka1970 |  Z mých rukou
V sobotu proběhlo v Penzionu Lada Jarní setkání ženského klubu. Už dvakrát jsem měla to potěšení být jeho součástí. A už dvakrát se mi povedl husarský kousek, nevzít dáreček pro ostatní dámy. Takže letos moje ruce nezahálely a pilně kmitaly. No a tohle je výsledek mé tvorby:

Rozprostřeno na výrovi


Použila jsem bezpečnostní oči.
Když se zacvaknou, nejdou vytáhnout.
Ale naučit se je zacvakovat byla dřina,
musela jsem použít kombinačky a moje prstíky si užily svoje...


Někteří prckové mají očka uháčkovaná
a jedna sůva dokonce usnula..

Tady jsou holky hezky pohromadě

Na závěr jsem sovičky hezky pověsila,
aby obdarovaným neuletěly..


Předtucha

22. března 2016 v 17:08 | Chudobka1970 |  Téma týdne
Už několik dnů mám splín. Je mi opravdu hodně smutno. Jako by mě něco dusilo. V práci to ještě jde, mám úkol pomáhat lidem, oni mají svoje bolesti a potřebují povzbudit. Ale sotva odejdu do šatny, převleču se, připojím sluchátka k mobilu, zmocní se mě během chůze domů melancholie. Za dveřmi bytu to na mě padne úplně. No a když pak na mě muž spustí zhurta , že jsem "doprčila " kanály na tv, brečím a brečím a brečím. V sobotu na klubovém setkání jsem se nabila energií. Říkám si, konečně je to za mnou, jenže to bych se nesměla v noci probudit na mokrém polštáři. Vím, že je to špatně. Snažím se obklopit pozitivními věcmi. Dnes přišel manžel z práce a ptal se, jestli se mi ozval syn - voják. Tak jsem se dověděla o Bruselu...

Zdroj obrázku jsou www.parlamentnilisty.cz
Kliknutím na obrázek se zobrazí článek z idnes.cz

Muž mi tohle pustil na tv, projeli jsme zpravodajské kanály, potom i net. Nevědomost je děsná. Hned jsem psala klukovi, jak na tom je. Zatím jsou ve střehu, připraveni k eventuální pomoci tam, kde to bude třeba. Začínají se aktivovat zvýšená bezpečnostní opatření. Mám o něj strach. Podívala jsem se na mapu Evropy. Oči se mi zalily přívalem slz. Jako bych tušila, že se něco stane, co opět ovlivní životy nás všech. Už vím proč ta temnota na duši. Jen stále ještě nevím, jestli je v dáli světlo. Snažím se věřit, že je. Pokouším se přesvědčit samu sebe, že všechno bude dobré. Moje optimistické já opět rozsvěcuje temnotu uvnitř mě. Na jednu stranu se mi ulevilo, nepropadam se do deprese, ani nejsem vyhořelá. Je tu však jedno obrovské ale...

Vzpomínka na prosinec

20. března 2016 v 19:03 | Chudobka1970 |  Hudba nejen pro mě
Včera večer jsem přijela domů plná elánu. V obýváku a ložnici v jednom spal u televize manžel, zakrytý dekou až po uči. Uvařila jsem si čaj a sedla si v kuchyni ke hře v tabletu. Asi za dvaacet minut vstala šel zkontrolovat chleba v domácí pekárně, Udělal cibulový, ten já dost nerada. Za malou chvilku se z obýváku začaly linout známé tóny. Sbalila jsem tablet a spěchala za hudbou. Hráli tam Don Chuana. Muž si pustil YouTubko na telce. Vlastně to pustil i pro mě. Vybral magnetickou písničku, přitáhla mě za ním do obýváku. Okamžitě jsem si vzpomněla na poslední společnou Mikulášskou nadílku v "kasku". Na jednom pódiu hráli na střídačku naš dvě "legendární kapely" Keksi a Kontakti.

Lístky byly koupeny v předprodeji dlouho dopředu.

Domluvily jsme se s kamarádkama i jejich protějškama, takže to byla parádní pařba v šesti. Chlapi se nám rozutekli a my si užívaly jako za mlada. Tyto kapely totiž hrávlai na zábavách v době našeho rozpuku. Navíc sestra jené z kamarádek chodila s muzikantem jedné z kapel, takže nám vlastně dělala šoféra po místních vesnicích.

Obě kapely dohromady i s Mikulášem, čertem a andílkama.

Čertisko rohaté

Je to docela mazec, kolik tam bylo lidí a jak si to užívali.
Když kliknete na fotku, zobrazí se vám Furtovník
- původní zdroj posledních tří fotek
v němž jsou mimo jiné i dvě videa.

Moc se mi líbilo naše společné pokoukání na bezva akce
s oblíbenými písničkami v podání Keksů a Kontaktů.
Pozorovat známé tváře, jak řádí na sále vůbec není marné.
Když pak najednou uvidíte sebe,
je to přímo k popukání







Cesta domů

19. března 2016 v 8:00 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní
Po vánocích sme se jeli podívat za synem do Jindřichova Hradce. Během dvou dnů jsme toho viděli docela dost. Díky vám jsem při focení Muzea zvenku zjistila, že vývěsní štíty, které se mi líbily se správně jmenují krakorce. Pokusila jsem se vám přiblížit jeden světový unikát, Krýzovy jesličky. Uvnitř muzea jsme si prohlédli síň Emy Destinové. Obdivovali jsme nejrůznější druhy betlémů. Muzeumnám také nabídlo zvpomínku na stará řemesla. Také se nám moc líbily betlémy a dřevěné sochy v kostele sv. Jana Křtitele, známého svými jedinečnými freskami .
Spali jsme v malém ale útulném hotelu Pod věží přímo u náměstí. A protože se nám tam líbilo, rozhodli jsme se tam jít i na oběd. Restaurace byla rozdělená na kuřáckou a nekuřácko část. Nebudu si vymýšlet, opravdu si nepamatuju ani svoje, ani manželovo jídlo. Ale vím, že na pití si dal pivo a byl mile překvapený, když mu ho číšnice postavila na porcelánový podtácek.

Moje kofola stála na obyčejném papírovém tácku.

Moc se mi líbily stylové misky na polévku.
Stejné symboly byly varažené i na talířích

Po dobrém obědě jsme si dali malou pauzičku a pak se vydali směrem k autu. Čekala nás dlouhá cesta domů. A já měla řídit.

Tak tato cedule nás přímo rozřechtala.
Na vratech domu kousek od parkoviště našeho auta
měl asi někdo neblahou zkušenost se psy

Nastartovali jsme navigaci v tabletu a vydali se na cestu domů. Docela to ubíhalo. Jednu vadu na kráse to ale mělo. Opět jsme nejeli po dálnici. Tím pádem byly nedosažitelné veškeré možnosti jak jít kultivovaně na WC. A situace se s každým najetým kilometrem zhoršovala. Ona kofola a pivo udělají své. Remcala jsem jako stará Blažková, proč nejsou u naší trasy benzinky nebo aspoň stromy v hustější řadě. Manžel se držel o poznání statečněji. Za Telčí mi bylo docela jedno, jestli moji svítící zadnici někdo uvidí nebo ne. Při vynucené a naprosto nečekané zastávce u polní cesty mu po vyprázdnění močového měchýře svítila očička stejně spokojeně jako mě.

Kliknutím na mapku se dostanete na zdroj obrázku.

Baví mě řídit auto a ten den se moje záliba naplnila vrchovatě. Jízda mimo dálnici totiž žádá od řidiče plnou pozornost i velkou zručnost. Serpentýn a nejrůznějších stoupání či klesání jsme si užili vrchovatě. Kousek od Drahan začalo v purpurových tónech zapadat sluníčko. Nejraději bych zastavila a zkoušela nafotit tu jedinečnou nádheru. Jenže to, co mi na řízení auta vadí, je jízda v šeru nebo v noci. Když jsem téměř po pěti hodinách jízdy (navigace byla rychlejší než my) uviděla svítící večerní Prostějov, vkradly se mi do očí slzy. Přemožená emocemi z minulého dne jsem se je marně pokoušela zastavit...



Ještě jednou a znovu...

18. března 2016 v 6:55 | Chudobka1970 |  Téma týdne
Sedíme v cukrárně u Kocourka, on vyjímečně vedle mě. Jindy sedává naproti, prý aby se na mě mohl dívat. To nechápu, na mě není zhola nic hodného obdivu. Čekáme, až nám obsluha donese objednané kávy a minerálky. Pak je odsuneme do bezpečné vzdálenosti od mých materiálů z ošetřovatelství. Bude to moje první seminárka v prvním ročníku dálkového studia na vysoké. Musím vytvořit písemnou formu i prezentaci. Potřebuji pomoc člověka znalého angličtiny ve zdravotnictví a tím je můj dobrý kamarád, bývalý spolupracovník. Je na volné noze a živí se také příležitostným překládáním z maďarštiny do angličtiny a naopak. Za pár let ho tahle práce bude hodně slušně živit, ale o tom teď ještě neví. Můj úkol je vcelku prostý. Mám porovnat stupnice hodnocení pro vznik dekubitů (proleženin), jejich používání v institucích a přínos pro prevenci vzniku dekubitů. K tomu nám škola zpřístupnila svoji obrovskou databázi článků v tisku i na internetu. Stačí zadat správná klíčová slova, materiálu je tam dost...jenže ony jsou ty studie skoro všechny v angličtině! V první fázi mi kamarád pročetl abstrakty (úvody), podle nich jsme vybrali vhodné články a ty přeložil. Zůstalo jich naštěstí jen pár. No a dnes mě učí vyslovovat anglicky názvy studií a periodik, ze kterých jsem čerpala. Při prezentaci je musím zvládnout hezky anglicky. Moc mi to nejde. Některá slovíčka mi přepisuje foneticky. Prevence - prevenšn, prostěradlo - šít, stupnice - skejl... Jenže pak se jaksi zadrhávám, zatímco on se královsky baví. Takový chirurgický (surgical) mi nejde přes ústa. Moje séržikal mu zvedá koutky hodně rychle nahoru. Pečování (caring) mi dává taky hodně zabrat. Správně otevřít pusu a vypustit z ní kulaté áé není žádná sranda. Zní to strašně hanácky a on se culí jako měsíček na hnoji. Když už se mi to konečně podaří, mám tam ostré r. U mé verze podvýživy (undernoutrischment) se kamarád směje docela nahlas. Když nevinně prohodím, že ho za zabiju, navrhne, abych o provedla anglicky. Vražda (murder) je moje definitivní smrt. Smějeme se oba dva tak, že se po nás ohlížejí ostatní. Je nám to fuk, smějeme se dál. Pak kamarád zavelí a já musím znovu a znovu opakovat názvy studií, dokud se mnou není alespoň trochu spokojený.
Jakmile mi to jakž takž jde, objedná nám vynikající palačinky se zmrzlinou. Je to dobrůtka.
Než vystoupím před domem z jeho autíčka, ještě jednou mu zopakuju celou anglickou dekubití hitparádu. Spokojeně se smívá. Asi to znamená, že je to ušlo. Zakření se chce, abych řekla murder. Nadechnu se a s jazykem na patře se pokouším vyslovit to zrádné slovo. Nic moc. Ale přesto se mi dostává pochvaly. Spokojená odkráčím domů.
P.S. Ve škole jsme odevzdali seminárky. Prezentace byly zrušeny pro nedostatek času... To byla rána, spadl ze mě balvan...

Klikni na obrázek pro jeho zdroj



Děti zdobí náměstí

17. března 2016 v 17:20 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní
Dnes jsem jela pro nějaké drobnosti do prodejny Korálkování. Jasně, že moje peněženka ronila slzy. Takový obchůdek, to je balzám pro oči, hnací motor pro ruce a "eňo něňo" pro fantazii. Jestli to stihnu, bude na Velikonoce nový košíček pro novým způsobem zdobená vajíčka.
Cestou zpět jsem to vzala přes náměstí. Stojí tam několik dřevěných domečků na Velikonoční trhy a taky jedno pódium. Ani nevím, kdo všechno nás bude bavit. Dnes dopoledne ale patřilo náměstí v Prostějově dětem z mateřských škol a jejich paním učitelkám. Dost slov, podívejte se sami...

Tohle vyrobilli malí špunti

Není to nádhera?

Klobouk dolů jejich učitelkám,
tohle se jim tedy povedlo

Strom plný ptáčků

Jeden detail

Na tomhle stromku vyrostli plasťáčci

Pokus o přiblížení plastových ozdůbek
Děti a jejich učitelky mají fantazii.
Fotila jsem to téměř v poledne mobilem,
pořádně jsem na to pro sluníčko neviděla.
Mě se tedy naše Velikonoční výzdoba moc líbí,
máme tu moc šikovné dětičky.

Na fotografie a obrázky na tomto blogu, pokud u nich není uveden zdroj,
se vztahují veškerá autorská práva.