19. března 2016 v 8:00 | Chudobka1970
|
Spali jsme v malém ale útulném hotelu Pod věží přímo u náměstí. A protože se nám tam líbilo, rozhodli jsme se tam jít i na oběd. Restaurace byla rozdělená na kuřáckou a nekuřácko část. Nebudu si vymýšlet, opravdu si nepamatuju ani svoje, ani manželovo jídlo. Ale vím, že na pití si dal pivo a byl mile překvapený, když mu ho číšnice postavila na porcelánový podtácek.
Moje kofola stála na obyčejném papírovém tácku.
Moc se mi líbily stylové misky na polévku.
Stejné symboly byly varažené i na talířích
Po dobrém obědě jsme si dali malou pauzičku a pak se vydali směrem k autu. Čekala nás dlouhá cesta domů. A já měla řídit.
Tak tato cedule nás přímo rozřechtala.
Na vratech domu kousek od parkoviště našeho auta
měl asi někdo neblahou zkušenost se psy
Nastartovali jsme navigaci v tabletu a vydali se na cestu domů. Docela to ubíhalo. Jednu vadu na kráse to ale mělo. Opět jsme nejeli po dálnici. Tím pádem byly nedosažitelné veškeré možnosti jak jít kultivovaně na WC. A situace se s každým najetým kilometrem zhoršovala. Ona kofola a pivo udělají své. Remcala jsem jako stará Blažková, proč nejsou u naší trasy benzinky nebo aspoň stromy v hustější řadě. Manžel se držel o poznání statečněji. Za Telčí mi bylo docela jedno, jestli moji svítící zadnici někdo uvidí nebo ne. Při vynucené a naprosto nečekané zastávce u polní cesty mu po vyprázdnění močového měchýře svítila očička stejně spokojeně jako mě.
Kliknutím na mapku se dostanete na zdroj obrázku.
Baví mě řídit auto a ten den se moje záliba naplnila vrchovatě. Jízda mimo dálnici totiž žádá od řidiče plnou pozornost i velkou zručnost. Serpentýn a nejrůznějších stoupání či klesání jsme si užili vrchovatě. Kousek od Drahan začalo v purpurových tónech zapadat sluníčko. Nejraději bych zastavila a zkoušela nafotit tu jedinečnou nádheru. Jenže to, co mi na řízení auta vadí, je jízda v šeru nebo v noci. Když jsem téměř po pěti hodinách jízdy (navigace byla rychlejší než my) uviděla svítící večerní Prostějov, vkradly se mi do očí slzy. Přemožená emocemi z minulého dne jsem se je marně pokoušela zastavit...
Naprosto s tebou souhlasím, že je škoda, že na okreskách není moc pump a s tím i záchodů. I když se občas najdou vyjímky, je člověk povětšinou odkázán "podělit se o vláhu svou s matkou přírodou".

Dávám ti za pravdu i v tom, že když se člověk odněkud vrací do svého domova, "vezme ho to za srdíčko". Přeci jen - doma je doma. Stává se mi to, když přijíždíme po dálnici od Brna a z Nuselského mostu se před námi otevře panorama Hradčan. To je hodně silný okamžik.