close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nově na: Chudobka.blogspot.com

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Slepota

30. března 2016 v 21:17 | Chudobka1970 |  Téma týdne
Když člověk ve vyšším věku mění pracoviště, nemá to vůbec jednoduché. Je zvyklý na určitý stereotyp ve způsobu provádění práce. Zná dobré i horší horší stránky svých dlouholetých kolegů. Ví, jak předejít konfliktům s nadřízenymi pracovníky. Prostě jede v dobře zajetých kolejích. Jenže přišel čas rozhodnout se. A v momentě, kdy má mít změna víc kladů, než stávající situace, začíná jednat. Není jednoduché najít si práci ve stejném oboru. Ale podařilo se. Jenže příliš brzy stojí před dalším rozhodnutím. V oboru sice zůstal, musí však čelit silnému psychickému vypětí. Zvládne to nebo raději přizná porážku? Připustí, že na to nemá a volí opět změnu. Nastupuje do velmi podobného prostředí, ze kterého po dlouhých letech odešel. Je zde další ale. Pracuje sice v oboru, tentokrát je však mnohem akčnější. Musí se umět rozhodnout, co udělá hned a co je možné odložit. Musí sledovat víc věcí najednou. Musí mít přehled o situaci. A v neposlední řadě musí být vcelku rychlý. Možná by tohle všechno zvládl, kdyby ho celý kolektiv přijal takového jaký je. To se bohužel nestalo a on to cítí. Nepracuje se mu dobře. Není v psychické pohodě. Dělá chyby, které by rozhodně, díky své dlouholeté praxi, dělat neměl. Reaguje na svoji kritiku velice negativně. Vlastně ji nedokáže přijmout. Bere to jako útok na svou osobu. Označuje kolektiv jako uzavřený, nepřístupný, nepřejícný. Začíná být slepý ke své schopnosti přiblížit se novému, akčnímu pracovnímu prostředí.
A co na to kolektiv, který dostal stronovou pracovní sílu? Ano, s částí personálu náš člověk kdysi dělal první pracovní krůčky. Kolektiv nechápe, jak je možné, aby dotyčný člověk v minulém zaměstání pracoval. Chybí mu totiž základní manuální zručnost. On je ale nemusel ovládat, měl k dispozici spoustu pomocného personálu. Zpočátku jednotně negativně reagující kolektiv se časem rozděluje na tři části. Ta největší udržuje nepřátelský postoj. Netají se jím. Jsou zaslepení svou nepřístupností, vidí jen chyby, klady velkoryse přehlížejí. Nejsou naklonění k pomoci, to už by muselo být něco hodně závažného, aby sklonili hlavy. Neudržují s ním téměř žádný slovní kontakt. Nabízejí mu negativní energií nabité prostředí. Menší skupinka spolupracuje s novým zaměstnancem proto, že prostě musí. Je mnohem tolerantnější. Je schopná uznat jeho klady a zamhouřit oči nad nedostatky. Umí navodit příjemné pracovní prostředí. Úplně nejmenší je třetí skupinka. Oni vidí svého kolegu takového jaký je. Jsou ochotní pomáhat mu lépe zvládat akční nástrahy pracoviště. Vidí v něm snažícího se člověka. Vědí, že každý občas někdy chybuje, včetně nich samých. A taky vědí, že právě chybami se člověk učí.
Náš člověk se opět dostává na pracovní křižovatku. Jak se tentokrát rozhodne? To opravdu netuším. Jen vím, že bych nemohla pracovat v takovém prostředí v kůži našeho člověka. Styděla bych se být součástí tohoto nepřístupného kolektivu. Je velký rozdíl, pracovat ve vstřícném prostředí a pracovat v nepřátelském prostředí. Když se jeden snaží, s podporou svých kolegů se dokáže ve většině případů docela dobře zapracovat. Je pro to potřebná pouze jedna věc. Nebýt slepí vůči lidem, kteří s námi sdílejí čas stráveny v zaměstnání.



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jitka Jitka | Web | 31. března 2016 v 9:22 | Reagovat

Není to jednoduché. Většinu svého profesního života jsem pracovala v kolektivu, ve kterém jsem už věděla od koho můžu očekávat podporu nebo naopak podraz.V padesáti letech jsem přešla na práci zcela odlišnou od té původní i když to bylo v oboru. Nóvum byla práce na počítači  se stále se měnícími programy a tak to byl záhul. Zpočátku se kolegové chovali odtažitě, ale když zjistili, že jsem ochotná se s těmi novinkami poprat, začali mě brát a musím říct, že ač jsem se po sedmi letech do důchodu těšila, s kolektivem jsem se neloučila ráda. :-)

2 Hanka Hanka | 31. března 2016 v 10:37 | Reagovat

Já sama jsem práci neměnila, spíš jsem byla svědkem přijímání nových lidí. Pamatuji si, že při mém nástupu do práce se také lidé chovali různě. A není řečeno, že ten, kdo mě přijal nejdříve, že zůstal mým blízkým člověkem (myslím v zaměstnání). Je to v povaze člověka a většina lidí čeká určitý čas, až se ta bariéra prolomí. Jsou práce, kde je jednotlivec nějak trpěn, jinde se s ním brzy rozloučí. Ovšem být v roli "přívažku", také není příjemné. Je to dost zajímavé téma. :-)  :D

3 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 31. března 2016 v 11:25 | Reagovat

Já jsem byla do prvního kolektivu přijímána jako zábavné mládě :-) Většina mi mládí přála a bylo moc fajn s nimi pracovat. Ale našly se takové dámy, které na moje mládí žárlily. Vadilo jim, že já mám život před sebou a zapomínaly na to, jak těžká rozhodnutí se v takovém věku činí.
Až po čase přišly na to, že s menšími zkušenostmi je možné šlápnout vedle a pak tedy byly ochotné mě přibrat...
Ve druhém zaměstnání mě přijaly kuřačky :-)
A sotva mě aspoň trošku přijaly ty ostatní, vyrazil mě šéf :-) No co...
Od té doby jsem doma a tyhle starosti očekávám s každou návštěvou pracáku...

4 Ježurka Ježurka | Web | 31. března 2016 v 15:53 | Reagovat

No je to někdy těžké, já si dokonce dovolím tvrdit, že v dnešní době daleko víc než v dobách našich. Já přišla do kolektivu jako mladá, měla jsem postupně sice profesní postupy, ale v rámci pracoviště, kde jsem znala ostatní a oni znali mně. Někteří byli a zůstali horší, někteří byli fajn celou dobu. Právě nedávno jsem psala o tom, jak jsem byla kolegyni na pohřbu. Hodně jsme si rozuměly.

5 signoraa signoraa | Web | 31. března 2016 v 18:03 | Reagovat

Tohle není vůbec jednoduché. Zvlášt' navíc, kdy není tolik možností si vybírat.
Já u posledního zaměstnavatele byla necelých 18 let a když se rušila provozovna, kde jsem pracovala, byla jsem přesunuta na jinou. Bylo mi řečeno, že jdu na místo paní, která odchází do důchodu a která už přesluhuje. Když jsem tam poprvé přišla, zjistila jsem, že odcházející paní, to že má skončit, ví teprve od včerejška. Připadala jsem si jako idiot. Měla jsem pocit, že tu paní v podstatě vyháním a ona mi to dávala dost zřetelně najevo. Nebyl to příjemný pocit. Naštěstí ostatní se ke mně chovali dobře, protože jim došlo, jak blbě se asi cítím. Paní se po pár dnech hodila marod a já, hozena do vody, jsem se v ní naučila plavat. Musela jsem.

6 dadainka dadainka | Web | 31. března 2016 v 20:05 | Reagovat

Pro mě to není jednoduché ani v mladém věku.

7 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 31. března 2016 v 21:40 | Reagovat

[1]: Já měnila práci několikrát, ale pokaždé jsem se vrátila do nemocnice. Zapustila jsem tu kořeny, hodně hluboko...

8 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 31. března 2016 v 21:42 | Reagovat

[2]: Někdo nevydrží čekat, až se kolektiv uklidní a pochopí, že každý si zaslouží šanci...

9 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 31. března 2016 v 21:43 | Reagovat

[3]: To je smutné, být na prácáku taky není žádný med. Tuhke zkušenost už bych nerada opakovala, připadala jsem si jako E.T....

10 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 31. března 2016 v 21:46 | Reagovat

[4]: Vždycky jsem si říkala, že být mezi nejstaršími v pracovním kolektivu znamená být blízko důchodu. Docela jsem se na tuhle dobu těšila. Dnes v ní jsem, ale vůbec mě netěší. Do důchodu mám ještě docela dost daleko...

11 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 31. března 2016 v 21:50 | Reagovat

[5]: Dřív byl čas zapracovat novou kolegyni, bylo nás víc, daly se zdvojit směny. Dnes je takový přístup vyjímečný. Je nás hodně málo a zdvojené směny jsou max 2, protože se musejí složitě zdůvodňovat. Systém "plaváček" je v některých oborech tak říkajíc o hubu...

12 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 31. března 2016 v 21:51 | Reagovat

[6]: Tak to se ti vůbec nedivím...

13 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 31. března 2016 v 21:57 | Reagovat

[9]: No, tak já už jsem na pracáku tak dlouho, že mi to ani nepřijde.
A všechno zlé je pro něco dobré :-)
Mám aspoň čas na děti, když už nic jiného :-)
A co ušetřím za dojíždění do práce :-)

14 Čerf Čerf | E-mail | Web | 1. dubna 2016 v 15:50 | Reagovat

Je to zajímavé, zatím jsem do každého pracovního kolektivu vplul docela bezproblémově. Jako ohrožení mě vnímal jen jednou jeden kolega, se kterým jsme si to po nějaké době mrazivého vztahu velmi nahlas a otevřeně vyříkali a od té doby jsme dobří přátelé :-).

15 Iris Iris | E-mail | Web | 1. dubna 2016 v 20:43 | Reagovat

V této době je těžké vyjít s lidmi, člověk opravdu musí být trpělivý.

16 Beallara Beallara | Web | 2. dubna 2016 v 7:49 | Reagovat

Každé přesazení stromu je bolestivý proces, chce to čas :-)  :-)  :-)

17 Janinka Janinka | E-mail | Web | 3. dubna 2016 v 8:17 | Reagovat

Zatím jsem měla štěstí na bezproblémové kolektivy, jsou tam sice škarohlídi a reptalové, ale myslím, že se mi daří je obracet na sluníčkovou cestu :-).

18 jessamine-rose jessamine-rose | Web | 3. dubna 2016 v 14:42 | Reagovat

Mala som rôzne kolektívy, v ktorých som pracovala... keď som bola po strednej, tak som bola "nevzdelaná" a strašne mladá... pre druhých nedôveryhodná. Dokonca pre jeden kolektív až hrozba. Potom neskôr som bola prijatá na nové miesto v inom obore, než som zvykla pracovať a postupne sa to vyformovalo do tej podoby, v ktorej to je doteraz. Aktuálne tvoríme síce čisto ženský kolektív, ale je tam cítiť rodinná atmosféra. Aj napriek klebetám a občasným krivým pochybeniam - lebo sme ženy, vieme sa spolu zasmiať a niečo podniknúť. Pomôcť si... a to je dôležité. V práci trávime väčšinu svojho života než doma so svojimi rodinami. A tak by sme sa mali snažiť si tú pracovnú atmosféru udržať hlavne pozitívne naklonenú než nejakými naschválmi...

19 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 3. dubna 2016 v 19:49 | Reagovat

[14]: Ani já jsem vlastně neměla žádné velké problémy. V každém kolektivu jsou asi lidé, kteří si sednou víc a kteří si sednou míň. Ale jak říkáš, všechno je to v komunikaci a když vázne, je to na prd..

20 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 3. dubna 2016 v 19:50 | Reagovat

[15]: Ano, hodně trpělivý, ale také hodně tolerantní. To co jiný zvládne mávnutím proutku, druhý nacvičuje třeba půl roku...

21 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 3. dubna 2016 v 19:51 | Reagovat

[17]: Jeden človíček mi v práci říkal sluníčko a já si toho moc vážím a snažím se neudělat sluníčku ostudu :-)

22 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 3. dubna 2016 v 19:53 | Reagovat

[18]: Nejraději bych tě za tvá slova objala. Škoda, že je nečtou ti co by rozhodně měli....

23 Intuice Intuice | E-mail | Web | 3. dubna 2016 v 22:37 | Reagovat

Nejde přidat komentář ke článku Posezeníčko. Někde se vloudila chybička. ;-)  :-)

24 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 5. dubna 2016 v 14:59 | Reagovat

[23]: To je divné, ale ono to jde :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Na fotografie a obrázky na tomto blogu, pokud u nich není uveden zdroj,
se vztahují veškerá autorská práva.