



Já sama jsem práci neměnila, spíš jsem byla svědkem přijímání nových lidí. Pamatuji si, že při mém nástupu do práce se také lidé chovali různě. A není řečeno, že ten, kdo mě přijal nejdříve, že zůstal mým blízkým člověkem (myslím v zaměstnání). Je to v povaze člověka a většina lidí čeká určitý čas, až se ta bariéra prolomí. Jsou práce, kde je jednotlivec nějak trpěn, jinde se s ním brzy rozloučí. Ovšem být v roli "přívažku", také není příjemné. Je to dost zajímavé téma.
![]()
Já jsem byla do prvního kolektivu přijímána jako zábavné mládě
Většina mi mládí přála a bylo moc fajn s nimi pracovat. Ale našly se takové dámy, které na moje mládí žárlily. Vadilo jim, že já mám život před sebou a zapomínaly na to, jak těžká rozhodnutí se v takovém věku činí.
Až po čase přišly na to, že s menšími zkušenostmi je možné šlápnout vedle a pak tedy byly ochotné mě přibrat...
Ve druhém zaměstnání mě přijaly kuřačky
A sotva mě aspoň trošku přijaly ty ostatní, vyrazil mě šéf
No co...
Od té doby jsem doma a tyhle starosti očekávám s každou návštěvou pracáku...
No je to někdy těžké, já si dokonce dovolím tvrdit, že v dnešní době daleko víc než v dobách našich. Já přišla do kolektivu jako mladá, měla jsem postupně sice profesní postupy, ale v rámci pracoviště, kde jsem znala ostatní a oni znali mně. Někteří byli a zůstali horší, někteří byli fajn celou dobu. Právě nedávno jsem psala o tom, jak jsem byla kolegyni na pohřbu. Hodně jsme si rozuměly.
Tohle není vůbec jednoduché. Zvlášt' navíc, kdy není tolik možností si vybírat.
Já u posledního zaměstnavatele byla necelých 18 let a když se rušila provozovna, kde jsem pracovala, byla jsem přesunuta na jinou. Bylo mi řečeno, že jdu na místo paní, která odchází do důchodu a která už přesluhuje. Když jsem tam poprvé přišla, zjistila jsem, že odcházející paní, to že má skončit, ví teprve od včerejška. Připadala jsem si jako idiot. Měla jsem pocit, že tu paní v podstatě vyháním a ona mi to dávala dost zřetelně najevo. Nebyl to příjemný pocit. Naštěstí ostatní se ke mně chovali dobře, protože jim došlo, jak blbě se asi cítím. Paní se po pár dnech hodila marod a já, hozena do vody, jsem se v ní naučila plavat. Musela jsem.
[1]: Já měnila práci několikrát, ale pokaždé jsem se vrátila do nemocnice. Zapustila jsem tu kořeny, hodně hluboko...
[2]: Někdo nevydrží čekat, až se kolektiv uklidní a pochopí, že každý si zaslouží šanci...
[3]: To je smutné, být na prácáku taky není žádný med. Tuhke zkušenost už bych nerada opakovala, připadala jsem si jako E.T....
[4]: Vždycky jsem si říkala, že být mezi nejstaršími v pracovním kolektivu znamená být blízko důchodu. Docela jsem se na tuhle dobu těšila. Dnes v ní jsem, ale vůbec mě netěší. Do důchodu mám ještě docela dost daleko...
[5]: Dřív byl čas zapracovat novou kolegyni, bylo nás víc, daly se zdvojit směny. Dnes je takový přístup vyjímečný. Je nás hodně málo a zdvojené směny jsou max 2, protože se musejí složitě zdůvodňovat. Systém "plaváček" je v některých oborech tak říkajíc o hubu...
[9]: No, tak já už jsem na pracáku tak dlouho, že mi to ani nepřijde.
A všechno zlé je pro něco dobré
Mám aspoň čas na děti, když už nic jiného
A co ušetřím za dojíždění do práce ![]()
Je to zajímavé, zatím jsem do každého pracovního kolektivu vplul docela bezproblémově. Jako ohrožení mě vnímal jen jednou jeden kolega, se kterým jsme si to po nějaké době mrazivého vztahu velmi nahlas a otevřeně vyříkali a od té doby jsme dobří přátelé
.
V této době je těžké vyjít s lidmi, člověk opravdu musí být trpělivý.
Každé přesazení stromu je bolestivý proces, chce to čas
![]()
Zatím jsem měla štěstí na bezproblémové kolektivy, jsou tam sice škarohlídi a reptalové, ale myslím, že se mi daří je obracet na sluníčkovou cestu
.
Mala som rôzne kolektívy, v ktorých som pracovala... keď som bola po strednej, tak som bola "nevzdelaná" a strašne mladá... pre druhých nedôveryhodná. Dokonca pre jeden kolektív až hrozba. Potom neskôr som bola prijatá na nové miesto v inom obore, než som zvykla pracovať a postupne sa to vyformovalo do tej podoby, v ktorej to je doteraz. Aktuálne tvoríme síce čisto ženský kolektív, ale je tam cítiť rodinná atmosféra. Aj napriek klebetám a občasným krivým pochybeniam - lebo sme ženy, vieme sa spolu zasmiať a niečo podniknúť. Pomôcť si... a to je dôležité. V práci trávime väčšinu svojho života než doma so svojimi rodinami. A tak by sme sa mali snažiť si tú pracovnú atmosféru udržať hlavne pozitívne naklonenú než nejakými naschválmi...
[14]: Ani já jsem vlastně neměla žádné velké problémy. V každém kolektivu jsou asi lidé, kteří si sednou víc a kteří si sednou míň. Ale jak říkáš, všechno je to v komunikaci a když vázne, je to na prd..
[15]: Ano, hodně trpělivý, ale také hodně tolerantní. To co jiný zvládne mávnutím proutku, druhý nacvičuje třeba půl roku...
[17]: Jeden človíček mi v práci říkal sluníčko a já si toho moc vážím a snažím se neudělat sluníčku ostudu ![]()
[18]: Nejraději bych tě za tvá slova objala. Škoda, že je nečtou ti co by rozhodně měli....
Nejde přidat komentář ke článku Posezeníčko. Někde se vloudila chybička.
![]()
Není to jednoduché. Většinu svého profesního života jsem pracovala v kolektivu, ve kterém jsem už věděla od koho můžu očekávat podporu nebo naopak podraz.V padesáti letech jsem přešla na práci zcela odlišnou od té původní i když to bylo v oboru. Nóvum byla práce na počítači se stále se měnícími programy a tak to byl záhul. Zpočátku se kolegové chovali odtažitě, ale když zjistili, že jsem ochotná se s těmi novinkami poprat, začali mě brát a musím říct, že ač jsem se po sedmi letech do důchodu těšila, s kolektivem jsem se neloučila ráda.