Myslet pozitivně s úsměvem na rtech Usmívající se

Duben 2016

Stačil jen kousek...

29. dubna 2016 v 8:14 | Chudobka1970 |  Téma týdne
Stál tam ve dveřích a s úsměvem na rtech jim oznamoval, že mu jde o život. Nevěřily mu. Dokud se mu starší z nich, brunetka, nezadívala do očí. Zrcadlil se v nich strach.
Pobídla ho, aby si sedl do křesla, pak se zeptala o co jde.
Začal vysvětlovat, že se nechtěně pustil do jídla z ryb. Nejí ryby, protože je na ně alergický. Neměl ani zdání o tom, co se děje, než se v něm všechno sevřelo.
Obě sestřičky se na sebe podívaly. Ta mladší, blondýnka, věděla o jeho rybí alergii. Chodili spolu do jednoho ročníku na zdravku. Po maturitě několik let pracovala ve vzdálenějším městě, zatímco on sbíral zkušenosti na ARO oddělení zdejší nemocnice. Teď spolu jejich oddělení sousedí. Jeho pracoviště je malé, slouží se tam po jednom. Ona pracuje na větším oddělení, ve dvojici s mnohem starší kolegyní. Blondýnka kolegu ujistila, že jeho oddělení pohlídá a odchází.
Starší brunetka je uvnitř bez sebe strachy. Mozek jí pracuje na plné obrátky. Klid, to se zvládne, říká si v duchu a rychle chystá pomůcky na nitrožilní injekci. Tím se uklidní a nabírá zpět svou jistotu. Ještě se mladíka znovu zeptá, co mu zabírá. Ujišťuje ji, že postačí jedna 100 mg ampulka Hydrokortizonu přímo do žíly.
Zatímco on si nasazuje škrtidlo na paži, ona volá lékaře na ARO a hlásí stav věci. Jak stoupá hladina adrenalinu k krvi, slyší v telefonu hlasitě bušit své vlastní srdce. Napíchnout žílu a vpravit do ní naředělný lék není žádná legrace. I přes letité zkušenosti se to povede až na druhý pokus. Na chvíli se zdá, že nebezpečí je zažehnáno. On chce s díky odejít, ale brunetka ho moudře zastaví. Najednou mladý muž zmlkne. Dekolt se mu začíná barvit do růžova. Ona ihned volá lékaře z ARO. Než přijde, má vše nachystané pro žilní kanylu a infuzi.
Lékař je tu za pár minut. Stav mladíka se zhoršuje. Růžová barva kůže již přešla na temně rudou a rozlila se přes krk na celý obličej. Z rukou lékaře dostává velmi silnou dávku kortikoidu přes zavedenou kanylu přímo do žíly. Je uložen na vyšetřovací lehátko, napojený na infuzi a hlídán ostřížím zrakem své o mnoho let starší kolegyně.
Právě se ocitl na samém okraji propasti. Stačilo jen velmi málo a nemuselo to skončit tak dobře. Jeho silná alergická reakce pomaličku odeznívá. Tentokrát ho pořádně vyděsila. Dosud nic podobného nazažil. Posledně se mu ulevilo už při první, nízké dávce hydrokortizonu.
Brunetčino srdíčko začalo bít trochu tišeji. Už nemá pocit, že jí vyskočí z hrudníku. Pomaličku se všechno vrací do normálního stavu.
Mladík se z infuze nechává odpojit, aby mohl jít na WC. jde s ním, protože se mu točí hlava. Ze záchoda se ozvývá dávení a v zápětí i typické zvuky zvracení. Teprve pak se mu opravdu ulevuje. Začíná nabírat zdravější barvu v obličeji. Ale aby dosloužil zbytek směny je nemyslitelné.
Obě sestřičky musely sehnat někoho, kdo za něj vezme noční. Brunetka nemohla sloužit sama. Se zvonky je najednou roztrhl pytel a navíc z ambulance hlásili hned dva příjmy zároveň, Podařilo se vzbudit další sestřičku blondýnku. Shodou okolností spolužačku obou mladých lidí ze zdavky. Když jí po půlnoci podrobně líčily, co se tu vlastně dělo, jen nevěřícně kroutila hlavou.


Rozkvétající zahrada na domečku

25. dubna 2016 v 19:20 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní
Sedím v obýváku a ložnici v jednom. Kulisu mi dělá zřejmě nesmrtelná Ulice. Z jedné strany mám nosní kapky a spoustu papírových kapesníčků, z druhé strany dvojdeci stáčeného rulandského šedého a krásně voňavé kafe. Na kolenou mi leží tablet. Hodlám se vám totiž pochlubit svojí zahrádkou na domečku. Začíná se probouzet. Krásně mi rozkvétá.

V předzahrádce nakvétají karafiátky.


Trávu rozsvítily pampelišky.



Poupátko tulipánu


Rozkvetlé tulipány.

Zkusila jsem mobilem nahlédnout dovnitř květu.


Nevím proč se mi fotka navíc černě orámovala,
asi se chtěla zvýraznit.


Nádherně rozkvetlá "slivovice"


Ještě jedna větvička,
tahle teprve nakvétá.


Další rámeček,
netuším, proč tam je.
Stejně jako netuším, kde se v zahradě vzaly ty nádherné zvonky...
Loni tam nebyly....


Pokus o detail.


Mini macešky.


Pivoňky mají spoustu poupat.
Těším se na květy.




Konec snění

21. dubna 2016 v 15:26 | Chudobka1970 |  Téma týdne
Je čas se konečně vzbudit. Nikdy ze mě nebude skvělá kuchařka. Pokud je možné během přípravy něco zkazit, obvykle to zkazím. Čím víc se snažím, tím větší je pravděpodobnost nepovedeného jídla. Neříkám, že úplně každý pokrm se mi nepodaří. Mám i světlé minuty za sporákem. To pak předložím k obědu mňamku. Moje vnitřní já v té chvíli jásá a sní o báječném kuchařském umění. Diví se, jak jednoduché to vlastně je. Je nadšené i při dobrém jídle. Ale když se mi to fakt nepovede, cítím se pod psa. Nechci se tak cítit!
Našla jsem na internetu blog Kuchařka pro dceru a začala pod dohledem jeho autorky zkoušet některé recepty. Jsou tam postupy krok za krokem. Úplně polopatické nebo chcete-li blbuzvdorné. Po prvních úspěších jsem se rozhodla koupit i dvě knihy: Kuchařka pro dceru a Hovory s řezníkem. S tím vším za zády je vaření snazší. Pomaličku se tak v kuchyni probouzím do reality. Není sice růžová, ale ono přílišné snění taky není dobré. Při vaření moje vnitřní já čím dál častěji juchá. Sem tam sice zabrble něco o tvrdohlavosti a neposlušnosti, ale vesměj je spokojené. Ráda totiž experimentuju, což se mi občas nevyplatí.
Moje jídlo nikdy nebude jako od šéfkuchaře. Neuvařím manželovi výbornou večeři na usmířenou, raděj ho pozvu do dobré restaurace. Sen být skvělou kuchařkou se z části rozplynul. Být "jen" průměrná je i tak bez. Posledně jsem se pustila do domácích briožek. Povedly se. Jen se po nich zaprášilo...

Kliknutím na obrázek se dostanete na stránky Kuchařka pro dceru.


Briožky zmizely rychlostí blesku.

Co s tím?

20. dubna 2016 v 19:24 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní
Tak jsem zase otevřela skříň a dělala čistku v oblečení. No a při tom uklízení na mě vykoukly nějaké ty věci, které tam vlastně ani neměly co dělat. Třeba mi poradíte, co s některými z nich.

Tyhle spisy asi půjdou skartovat.
Kdysi jsme se totiž nechali nachytat a vstoupili do Skyline.
Byl to jeden velký finanční podvod...


Dřevěné kotouče asi měly sloužit jako prkýnka na krájení.
Našla jsem pár ubrousků a asi zkusím vyrobit
ozdobu na zeď v kuchyni.


Díváte se na originál oteplouch.
Podle něj jsem vytvořila spoustu dalších kousků.


Obrovské oblečení už leží v kontejneru pro potřebné.
Při pohledu na maxi šortky jsem propadla
nekontrolovatelnému smíchu,
tohle jsem kdysi nosila?
Jo!

Kalhoty jsou mi hodně volné.
Už jednou mi je švagrová zalátala.
Možná jim zapošiju nohavice
a pak je taky dám do kontejneru...


Tuhle pletenou halenu je třeba sešít dohromady.
Velikostně je mi docela těsná.
Tady opravdu nevím, co s ní...


Takové krátké rukavy se k ní nehodí.
Chtělo by to klasické, dlouhé,
jenže už nemám vlnu.
A teď babo raď.
Nemám nikde napsané,
z jaké značky jsem tvořila...


Úsměv prosím

16. dubna 2016 v 14:38 | Chudobka1970 |  Téma týdne
S úsměvem jde všechno líp. Stačí jen zvednout koutky úst a svět je hned veselejší. Jasně, líp se to říká, než dělá...
Když jeden propadne melancholii, je první její hodina nekonečná. Kolem se zatahuje nebe a schyluje se ke konci světa. Po několika minutách přemýšlení začíná mezi tmavými mraky vykukovat modrá obloha. Nejlepší na splín je něco udělat. Třeba sednout na kolo a jen tak si vyjet ulicemi města. Nebo si vyjít na procházku, byť by to bylo jenom na nákup něčeho zcela nepotřebného. Pár minut na čerstvém vzduchu dokáže divy. Pročistí mozkové závity a vnese do smutku a bolesti na duši sluneční paprsky.
Zdá se vám fráze o příliš krátkém životě poněkud otřepaná? Tady máte jeden naprosto čerstvý důkaz, že tomu tak není: Muž donesl do práce box, ve kterém byl jeho narozeninový dort. Vraceli jsme ho majitelce na chirurgii a děkovali za vynikající dobrůtku. Mezi tím přišel lékař a chtěl se podívat na jednoho pacienta. Majitelka boxu šla s ním a my se chystali odejít. V tom se z chodby ozvalo hlasité Resuscitujem, volej ARO! Moje tašla letěla na zem, muž ustoupil na bokem a všechny tři, včetně ARO týmu, jsme pár minut měli plné ruce práce. Bohužel, dopadlo to fatálně. Muž zemřel. Ještě odpoledne prý laškoval se sestřičkama a dalšího dne se nedožil. Ještě mu nebylo 60 let....Po takovém zážitku si člověk znovu uvědomí, jak malicherné dokáží být příčiny hádek...
Minulý týden na mě taky padly chmury. Vypsala jsem se z toho bolavého zážitku. Díky vám, moji blogoví přátelé a také díky vám, náhodní návštěvníci mi z mraků vysvitlo přímo sluníčko. Děkuji vám všem za porozumění a podporu. Vaše komentáře mě vrátily do reality. Nalily mi do žil energii a chuť se porvat o svoje místo na slunci. Zvedla jsem hlavu nahoru a pustila se s elánem do boje. Když přijeli oba synové, svým typickým humorem a nadhledem proměnili vaši energitickou nálož v atomovku. Jejich očima jsem viděla některé věci jako v komixu. Pak už jen stačilo usmát se. Najednou bylo kolem mě slunečno i přes to, že venku celý víkend lilo jako z konve.




Testosteron

13. dubna 2016 v 20:55 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní
Včera jsem seděla u PC, stahovala fotky z oslavy a začala pracovat na prezentaci léčby zlomenin, se kterou budeme vystupovat v červnu. Najednou zvonil telefon. Prý tetinko, jechceš jít na malé divadlo, máme volňásky. Svojí souhlasnou odpovědí jsem překvapila i sama sebe. Protože vím, že muž divadlo nemusí, nechala jsem ho raději doma.

Hru předvedlo divadlo malých forem - Point.

Vzniklo při gymnáziu Jiřího Wolkera v Prostějově. K jeho nej inscenacím patří Ostrov pokladů (R. Stevenson) v režii Miroslava Ondry z roku 2006. Dalším jejich úspěšným kouskem je Nahý Wolker ( J. Wolker) režírovaný v roce 2007 Alešem Procházkou. Získal nominaci na Jiráskův Hronov.
Testosteron (A. Saramonowicz) patří mezi nejúspěšnější a nejpopulárnější inscenace Pointu. Režie je v roce 2013 ujal Jakub Hyndrich, který ji představil i na prknech slavného Činoherního klubu v Praze.


Bylo nás tam kolem 80 diváků, vlastně spíš divaček. Herci byli naprosto úžasní. Hráli opilé, zhrzené muže tak opravdově, že jsme jim to všichni doslova a do písmene žrali. A když sem tam přidali nějaké to pořádně chlapské říhnutí, nemělo to chybu. Zpočátku byl představitel číšníka docela dost sprostý. Jedno z jeho prvních slov mělo 4 písmena, z nihž druhé bylo měkké i. Postupně do svého slovníku přidal i lehké děvy na k. Volové a krávy létali vzduchem o sto šest. Tohle všechno se dělo, když málem vzteky pominul vůči na zemi ležící lžičce. Ona si tam jen tak ležela a nechtělo se jí na stůl. Celá hra se točila kolem jednoho otce a jeho synů. Jednomu z nich nevěsta při obřadu přiznala, že ho nemiluje a provokativně políbila přítomného redaktora. Otec zhrzeného syna pomstil bitkou, kterou posléze všichni pořádně zapili. Během toho rozebírali účinky hormonu testosteron. Hojně posíleni alkoholem srovnávali zvířecí pudy s lidskými reakcemi. O legraci tudíž nebyla nouze. Doslova a do písmene jsme se prořechtali celým úžasným představením.

Naddržený číšník neměl chybu.
Jeho produkce kopulace nám pořádně provětrala bránice.

Číšník dává rady, jak přimět ženu k milování.
Přikládá ruce na "ta" místa a patřičně to komentuje...

Zhrzený skoromanžel .
U infuzního stojanu číšník předvedl tanec u tyče.
Jeho produkce nejen mě tak rozesmála,
že jsem naprosto propadla smíchu
a nebyla schopná fotit...


Snění

10. dubna 2016 v 11:33 | Chudobka1970 |  Téma týdne
Nedávno se mi zdál zvláštní sen. Během jediné noci jsem se prosnila spousty emocí. Od euforické radosti až po hluboký smutek. Co se stalo? V práci nám totiž zemřel člověk zvláštním způsobem. Pádem si způsobil rozsáhlá poranění hlavy, včetně otoku a krvácení do mozku. Nebyl schopný sám se najíst. Měl přítelkyni, která za ním odpoledne přicházela a krmila ho. No a on jí při večeři vdechl jogurt. Vyděšená žena nepřivolala personál okamžitě, byla v šoku. Naštěstí zůstaly dveře od pokoje otevřené a sestry si všimly, že něco není v pořádku. Bohužel, aspirovaná potrava způsobila řetězovou reakci a ani přivolaný resuscitační tým už nic nezmohl.
Večer při usínání můj unavený mozek na tuhle neobvyklou situaci zareagoval, přesto, že ji znám pouze zprostředkovaně. Nejprve jsem si znovu prosnila péčí o zemřelé tělo mé mámy. Znovu jsem stála na posteli a v slzách ji s pomocí paní D. převlékala do fialových šatů, v nihž pak byla pohřbená. Rovnala její unavenou hlavu, snažila se spojit ruce přes ascitem zvětšené břicho. Bylo mi zima, protože na hřbitově foukal studený prosincový vítr. Plakala jsem tolik, že mi slabostí podlamovala kolena.
Vzbudil mě mokrý polštář. Hrála televize a muž spokojeně chrupkal.
Potom se mozek rozhodl, vrátit mě ve vzpomínkách ještě dál. Stála jsem na chodbě a máma si honem šla cvaknout kapku rumu. Její dcera, já, totiž odjížděla do porodnice zažít tam to, po čem ona tolik snila. Měla jsem strašný strach a zároveň jsem se hrozně těšila. Porod nebyl komplikovaný. Syn se narodil zdravý. Když má ho poprve ukázali, plakala jsem a smála se zároveň. Prohnala se mnou smršť emocí. Nedá se to popsat, tohle se opravdu musí prožít, aby člověk pochopil o co v tu jedinečnou chvíli jde.
Můj mozek mě tu noc opět potěšil. Další emocí byla radost. Seděli jsme na dřevěných lavicích našeho oblíbeného nonstop baru. Přítel Š. měl kecavou a snažil se mě přesvědčit, že možná mám v občance rok narození 1970, ale rozhodně na ten věk nevypadám. Na pohled i duševně je mi podle něj tak o 8 až 10 let míň. Moje vnitřní já se tehdy i teď ve snu zatetelilo a se vznášelo na obláčku. Před zrcadlem bych si možná tak 5 let ubrala, ale je fakt, že uvnitř si nepřipadám na svůj skutečný věk.
No a to je z mého citového snění všechno.
Nevím, co znamenalo.
Proč jsem znovu intenzivně prožívala bolest i chvilky štěstí.
Ale asi to tak má být.
Musela jsem si tohle znovu prožít,
protože o tom skutečný život je.


Podělala jsem to...

6. dubna 2016 v 18:36 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní
Ráno jako každé jiné. Prolétnout mobil, WC, koupelna, snídaně. Potřebovala jsem vyzvednout hotový cyklodres na zakázku, dárek pro manžela, aby nepojal podezření, nabrala jsem vypranou hromádku věcí na domeček. Jenže pak přišel muž a začali jsme dolaďovat nákup pitiva na sobotní oslavu. Nakonec se rozhodl, že asi tak za tak půl hodinky, pojede do obchodu se mnou. Spokojeně jsem poznamenala, že si jen něco vyřídím a pa vyrazíme. Jenže on začal vrtat, kam pojedu. Moje nic neříkající odpovědi ho ale dostaly do varu. Začali jsme oba zvyšovat hlas. Nakonec jsem to nevydržela a prozradila kam potřebuju jet a proč. Slzy mi přitom tekly po tváři. Místo toho, aby pochopil, že mě dostal do kouta, začal mi dost hlasitě vytýkat, jestli si vůbec pamatuju, co vlastně chtěl. A kdybych prý jednou jedinkrát udělala to co on chtěl, byl by to nejlepší dárek. Ať si vzpomenu na to, že všechno co udělám z vlastní iniciativy nestojí za nic. Chtěl cyklodres Litovel, jenže hodně dlouho nebyla na skladě jeho velikost a já pak už nechtěla čekat. Navíc internetová komunikace taky nestála za nic. Na odpovědi jsem čekala víc než týden. Tohle jsem mu dnes ale neřekla. Seděla jsem na botníku, vřelo to ve mě. Cítila jsem se jako nicka. Jako špatná služka. Nehodila jsem se ani na hnůj. Naštvaná jsem nahlas řekla to, co se mi honilo hlavou, že ho chvilkama nenávidím. Jeho reakce na sebe nenechala dlouho čekat. Musela jsem mu vrátit klíče od auta a ještě mě vyháněl z bytu. Moje zlé já dostávalo navrch. Řekla jsem mu, že se na tu oslavu přestávám těšit a že bych tam nejraděj ani nešla. On to kvitoval, nechce mě tam. Ubrečená jsem se blbě zeptala, proč si mě vlastně bral. Prý to byla největší chyba jeho života.
Řekli jsme si hodně ošklivostí. Řekla jsem, co se neříká. Kdybych spolkla jeho nehezkou kritiku své osoby a nezmínila se o občasné nenávisti, dopadlo by asi všechno jinak. Teď mám oči pro pláč. Mám pocit, že začíná konec světa.
Odpoledne mi volal syn a zjišťoval, jestli je doma pěna do koupele. Byla jsem venku a sháněla bezlepkové věci pro tchýňku právě na tu oslavu. Po hlase poznal, že se něco děje. Moje předstírání spokojenosti bylo marné. Práskla jsem naši hádku, ale nic k ní. Syn mě ujistil, že do soboty je ještě daleko. Ale já si nejsem jistá, jestli tohle rozdýcháme...
Je mi hrozně líto, že jsem jeho životní chybou....

Šalamoun

4. dubna 2016 v 15:26 | Chudobka1970 |  Zkouším vařit a péct
V sobotu jsem měla nutkání upéct nějakou kalorickou bombičku. Nic velkého, prostě nějakou dobrou buchtu. Při listování tištěnými recepty staženými z netu padl můj zrak na Šalamouna. Kromě rumu a kokosu nebylo třeba nic dokupovat. Nejdřív jsem si říkala, že buchetku udělám jen z poviční dávky. Jenže to bych si ji pak nemohla vzít na mlsačku do práce. Musím se pochválit, povedla se mi. Kolegyně si pomlaskávaly. No a můj muž vzal plech útokem. On chválit neumí, ale pokud mu chutná, jídlo mizí rychlostí blesku. Přesně tak jako můj sobotní Šalamounek.

Odpoledne jsem si uvařila kafíčko a mlsala.


A tady je Šalamoun zblízka.

Recept na něj:
  • 1 hrnek vody
  • 2 hrnky cukru
  • 1 Hera
  • 2 lžíce kakaa
  • 1 prášek do pečiva
  • 2 hrnky polohrubé mouky
  • 4 vejce
  • Rum
  • kokos na posypání
Vodu, tuk, cukr a kakao dáme do hrnce a zahříváme, ale nevaříme, tak dlouho, až se směs spojí. Můžeme i zahřívat nad párou. Jde to velmi rychle, pokud si tuk pokrájíme. Jakmile máme všechno rozpuštěno a spojeno, odebereme směs tak, abychom zaplnili 3/4 hrnku. Zbytek hrnku dolejeme rumem. Do směsi, která nám zůstala v hrnci, dosypeme mouku, prášek do pečiva a vejce. Všechno pořádně rozmícháme. Plech vymažeme a vysypeme moukou nebo vyložíme pečícím papírem. Vylejeme na něj směs z hrnce a pečeme v troubě asi 45 minut. Horkou buchtu polejeme směsí z hrnku. Nakonec všechno posypeme kokosem.
Dobrou chuť


Páteční posezeníčko

3. dubna 2016 v 19:42 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní
V březnu měl manžel kulatiny. S kamarády z nohejbalu už je zapil a cyklisty pozval příštína sobotu na rodinnou oslavu. Bude nám tam rozvážet moje kamarádka, proto se rozhodl pozvat ji v pátek na jedno. Já jsem celý týden chodila do práce na ráno, coby zastupička staniční a právě v pátek už jsem toho měla až po stařečkovo. Normálně jsem doma u telky vytuhla. Ale protože můj mozek věděl, že se půjde do hospůdky k Dudkovi, tak mě těsně před pátou vzbudil. Odpolední spánek mě krásně osvěžil. Jen to probuzení bylo zvláštní. V tu chvíli jsem byla zmatená jako Goro v Tokiu. Můj nechápavý pohled přeskakoval z televize na rozřechtaného muže a já nevěděla, co se děje. Jestli je ráno a já zaspala nebo je večer a já se jen vzbudila. Rifle a teplý svetr mě docela rychle vrátili do skutečnosti. Na otázku, jestli teda jdu jsem vyskočila čilá jako rybka, převlékla se, navoněla se, dokonce si i nanesla rtěnku a šlo se.

Kamarádčino o moje pivo.
Nejsem žádný pivař, raděj si dám malé,
než dopíjet kozu z velkého


U Dudka se griluje na ohni po celý rok.
Moje oblíbené kuřecí prsíčko se sladkou chilli omáčkou


Ti dva si dali grilovanou vepřovou panenku s máslíćkem.


Kamarádka si dala vodku co voněla po hašlerkách.
Moje je tulamorka uprostřed.
Manžel měl čistou vodku
Uhodnete, co je to na lžičce?


Ano, byl to led.
Já nemíchám pivo a tvrdý alkohol, proto tohle byla první i poslední sklenička.


Oni dva už měli x-té kolo a já pořád svoji první skleničku s rozpuštěným ledem.
Užili jsme si fůru legrace.
Povyprávěli si spoustu nepublikovatelných vtipů.
Mladší syn mě dokonce stihl sesmeskou poškádlit aprílem,
potvůrka jedna naše zelená.
Jsem se zvědavá,
jestli se stejně hezky vydaří za týden naší velké rodinné oslavě.
Moc bych to manželovi a vlastně i sobě přála,
aby všechno klaplo tak jak má

Na fotografie a obrázky na tomto blogu, pokud u nich není uveden zdroj,
se vztahují veškerá autorská práva.