Myslet pozitivně s úsměvem na rtech Usmívající se

Květen 2016

Karel IV. v Prostějově

30. května 2016 v 11:52 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní
V sobotu k nám zavítala převzácná návštěva. Císař římský, král český, římsko - německý, král italský a burgundský, hrabě lucemburský a markrabě moravský - Karel IV.

Sedíc na rudým suknem potaženým ořem, kynul pravicí, kudy se má jeho družina ubírat.


U radnice se průvod zastavil.


A vzápětí se družina s Karlem IV. vydala zpět k muzeu.


Dvě kratičká videa z průvodu



Nádrehné standardy...


Královi zbrojnoši očekávají příchod svého pána,


aby mu vzhali hold, poklekli na kolena, sklonili své hlavy na znamení úcty a poslušnosti.


Panovník v celé své kráse a důstojnosti.


Střet dvou kultur.


Následovala řeč Karla IV. Opěvoval krásu českých zemí a pracovitost českého lidu.


Družina panovníka přivezla něco k snědku.


Pekli zde i chléb a jiné dobroty.


Nabízeli k prodeji nejrůznější zboží.


Oblíbená hra v kroužky pro malé i velké.


Ovšem tenhle kolotoč je určen pouze pro malé děti.

Také vaším městem projéžděla družina Karla IV. ?






Ibišek

27. května 2016 v 13:00 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní
Nebyl takový. Sice už léta nekvetl, ale jinak byl krásně zelený.

Listy jsou takové mourovaté...

Tak jsem ho dnes komplet přesadila.

Snažila jsem se hlínu co nejvíc oklepat,
kořeny namočit do vody
a teprve pak přesadit do čistého květináče.

Tohle je původní rostlina,
ze které jsem vypěstovala tu na prvních fotkách.

Ibišek kdysi táta donesl z práce.
Prvních několik let kvetl,
pak přestal...

A teď mi usychá.
Na hlíně byla plíseň, netuším odkud se tam vzala.
Tak jsem obě rostliny přesadila.
Nevím, co jiného bych pro ně mohla udělat.
Jestli víte, prosím poraďte.


Žiju teď a tady

26. května 2016 v 19:55 | Chudobka1970 |  Téma týdne
Když jsem dnes otevřela Facebook, vykouklo na mě přes 30 upozornění. Mezi nimi byly vtipné testy,které si dělal kamarád. On je má docela rád, baví ho zkoušet, co o něm FB ví. Sem tam si nějaký taky zkusím. Ale na rozdíl od něj, málokterý výsledek zveřejním. Dnes padla volba na testík, kým byli tvoji předkové. Prý jsem z válečného rodu. Tak to ani omylem. Války jsem nikdy neměla ráda. Když se tak zamyslím, vlastně ani nevím , kým jsem měla být ve svém minulém životě, pokud nějaký byl. Po pravdě, moc nevěřím na život před životem. Bylo by hezké věřit, že smrtí život nekončí. Že se znovu narodíme do jiného těla, do jiného života. Jenže já jsem tak trochu nevěřící Tomáš. Nikdy nebylo žádné "de javu". Mám ráda minulost, ale jen tu, kterou jsem prožila na vlastní kůži. Ráda se v ní sem tam prohrabuju. Vzpomínky na příjemné zážitky a milované lidi mě i po letech dokáží pohladit po duši. Už nepřemýšlím o tom coby kdyby. Žiju přítomností. Snažím se žít a ne přežívat. Dělat radost sobě i lidem kolem sebe. Neubližovat. Život je příliš krátký. Nejen díky svému povolání jsem se naučila vážit si každého dne. Není to žádné klišé. Jsou to ne vždy příjemné zkušenosti. Život se se mnou nemazlil, nemazlí a asi ani mazlit nebude. Zato já se s ním mazlím a mazlit budu. Mám ho totiž ráda.

Jedna veselá vzpomínka.

Kosíř na kolech

24. května 2016 v 20:36 | Chudobka1970 |  Dovolené a výlety
Byl to pátek. Sluníčko svítilo a dokonce už i hřálo. Muž přišel z práce a lákal mě ven. Moc se mi po náročné noční směně nechtělo. Jenže on to nevzdal. Vyrazili jsme "kolmo" podívat se na rozhlednu Velký Kosíř. Na "Hanácké Mont Blank" je to jen pár kilometrů, ale cestou tam je každý metr jen a jen do kopce. Hezky jsem se zadýchala, než se přede mnou objevila...
Poslední směrovka před vrcholem.

Tak to je ona.

Kola jsme zaparkovali do stylových stojanů

Zaplatili jsme dvacku a pak... vzhůru k výškám...

Venkovní schody nesou jméno svého sponzora.
Tak totiž vznikala naše rozhledna...

Stejné je to i uvnitř.

Kuk na kluka.

Uvnitř jsou parádní okénka.

Teď se díváte jedním z nich.

Při pohledu dalším oknem jsem vyfotila odjíždějící cyklisty.

A jsme nahoře. V dálce prý je Smrk...

A tam daleko je Sv. Kopeček.
To jsem ještě netušila, že tam taky pojedu na kole...

Lidí tam tedy bylo víc než dost.

Sotva jedni přijeli, druzí zase odjeli.

Pro děti průlezky, pro nás lehátka...

Tahle srandička byla bohužel furt obsazená...

Kdo si hraje, nezlobí a já byla fakticky hodná...

Naše úplně první společné selfíčko.
Tak a teď sednout na kola,
brzdy do ruk
a hurá domů.



Informace na netu

21. května 2016 v 14:47 | Chudobka1970 |  Téma týdne
Internet je nekonečný zdroj informací. Máte otázku a hledáte odpovědi? Stačí jen vědět jak se zeptat a kam dotaz vložit. Vzápětí nás internet zavalí spoustou možných odpovědí. Stačí si vybrat. Je to tak snadné. Zbývá jen prokousat se tou spoustou odkazů. Který z nich je ten správný? A je vůbec pravdivý? Nezbývá než si to ověřit ve vice zdrojích... Kolotoč hledání se roztáčí.
Ne každý článek na internetu je podložený pravdivou informací. Někdy se podobá bulvárnímu plátku. Hodně záleží na internetové stránce, která ho zveřejnila. Jsou takové, co pracují jen s podloženými informacemi, jsou však i takové, co nechávají odpovědnost na autorech článku.
Na svém blogu zveřejňuji většinou pravdivé články. Sem tam ale napíšu něco z mojí fantazie. Občas je sice založená na pravdivém podkladě, jenže ne vždy. Sem tam se moje mozkové závity zavaří a napíšu něco totálně vymyšleného. Občas si vyleju srdíčko a na světě je čistě subjektivní článek s mým jednostranným pohledem na věc.
Toto všechno je internet. Někdy pravdivý, jindy smyšlený...



Odměna

17. května 2016 v 9:45 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní
Nedávno jsem pomohla jedněm mladým lidem z oboru s prezntací v Power Pointu. Nikdy to ani jeden nedělali. Já se to naučila na vysoké. Museli jsme takhle odprezentovat většinu seminárek. Dokonce i obhajoba bakalářské práce musela být v podobě prezentace. Metr byl velmi přísný. Velikost a barva písma musela být v kontrastu s podkladem "slejdu", některé barvy byly označeny jako nežádoucí. Nesměly se používat žádné věty, pouze hesla o několika slovech. Takže jsem tyhle a ještě spoustu dalších zkušeností s Power Pointem předala mladým, aby mohli vytvořit přednášku kazuistiky jedoho našeho pacienta. Skutečnost byla taková, že jsem jim pomohla vlastně s úplně vším. Od sbírání materiálu, přes jeho vyřídění, sepsání záchytných bodů, vytvoření jednotlivých slejdů, až po získání obrázků. Stačilo k tomu pár sezení, pohostili mě kávičkou, minerálkou a práce nám šla hezky od ruky. Docela mě udivilo, že ani jeden neuměl s programem pracovat. V podstatě s ním pracovali poprvé. Ale poprali se s tím docela slušně a hlavně rychle. Jejich prezentace kazuistiky se povedla na výbornou. Oba dva mi však vyrazili dech. Donesli mi do práce růžové šumivé šampáňo a krásnou bílou orchidej v květináči. Kdybych jim nechtěla pomáhat, nebudu to dělat. Baví mě vytvářet prezentace. Udělali mi obrovskou radost a já se svámi o ni chci podělit. Pokusila jsem se tu bílou nádheru vyfotit...

Mám ji v kuchyni za oknem.


V každém okně je síť proti hmyzu.


Není to nádhera?


První pokus vyfotit květ zblízka


Druhý pokus


Detail květu

Je to moje druhá orchidej. Ta první mi po několika letech přestala kvést.
Přesadila jsem ji a letos raší nové listy. Tak uvidíme.
Postavila jsem květinky na okno kousek od sebe,
aby si ta moje první vzala příklad z té mojí druhé
a vyrazila na květ.
Vždyť je to taková krása.


Slepá důvěra

13. května 2016 v 14:00 | Chudobka1970 |  Téma týdne
Slepě věřit? Nevím, jestli jsem toho schopná. Zavřít oči a udělat krok do neznáma? Bojím se, že upadnu a už nevstanu. Jak se dá poznat, komu lze věřit a komu ne? Občas se někomu otevřu víc, než jsem původně zamýšlela. Zrada pak bolí. Stal se ze mě uzavřený a nedůvěřivý tvor. Přesto existuje jeden člověk o němž vím, že by mě nezradil. Je to oboustranné. Věříme si navzájem. Můžeme spolu probírat každičký problém nebo sdílet všechnu prožitou radost. On mi věřil a já si jeho malé tajemství udržela, dokud ho sám, po několika letech neodtajnil. On dal mému životu nový směr. Ukázal mi, že nemusím být na všechno sama. Mohla jsem mu naprosto důvěřovat. Doslova a do písmene jsem složila svůj život do jeho rukou. Jenomže on tu teď není a moje schopnost bezmezně věřit je opět na mizině. Ne, že bych nevěřila, věřím. Ale nechávám si pootevřená zadní vrátka. Jsem jiná než lidé kolem mě. A lidé občas dokážou být zlí, když jim teče do bot. Spíš se snažím být tou, co podá ruku. Nechci se nechat semlít. Chci žít a ne živořit. Slepá důvěra není nic pro mě.





Zlodějka knih

12. května 2016 v 19:07 | Chudobka1970 |  Četla jsem jedním dechem
Díky čtenářské výzvě na Databázi knih se mi dostal do rukou tento skvost. Byl mi doporučen i film. A obojí je bomba. Jako první jsem samozřejmě přečetla knihu. A to hezky pomaličku. Zpočátku mi dělalo trochu problém to, že celý příběh vypráví smrt. Sem tam maličko předběhla příběh a prozradila něco navíc. Vlastní děj začíná v prvním roce druhé světové války uprostřed Hitlerem ovládaného Německa. Smrtka vypráví o dívenkce Liesel, kterou matka veze spolu s jejím malým bráškou k adopci do jedné německé rodiny. Malý chlapec cestou ve vlaku umírá. Liesel po jeho pohřbu ukradne svoji první knihu. Neumí však číst. S tím jí pomáhá její nový, adoptivní otec. Když se v noci budí ze sna, sedí vedle ní a učí ji číst pasáže z příručky pro hrobníka, kterou ukradla. Do dívky se zamiloval kamarád ze sousedství a spolužák ze školy, Rudy.
Kdo byl Max a proč ho její noví rodiče schovávali před všemi ve svém malém bytě? Co měli společného Max a Liesel? Splní se Lisel její přání vidět se se skutečnou, ne současnou maminkou? O tom si budete muset přečíst...

Jak už jsem řekla, příběh to byl velice silný. Četla jsem ho pomalu. Malá holka nemohla pochopit, proč ji maminka odložila, cítila se velice opuštěná. Její nová rodina ji však měla ráda. I maminka, která nemluvila zrovně slušně. Dívka velmi brzy pochopila, že pod trvou slupkou se skrývá láska a dobré srdce. Pro jejich mladého schovance Maxe se snažila udělat život snesitelnější. Dokonce mu nanosila sníh, aby se ve sklepě mohli koulovat. Když Max onemocněl, denně mu četla pasáže z knih ukradených movité paní starostové. On jí zase vyrobil z Main Kampfu knížku. Každý list nabílil a pak popsal krásným příběhem o slovech. Celou knihou se jako rudá nit táhne zrůdnost fašismu. Smrt popisuje utrpení židů, to jak jejich duše odcházejí z tohoto světa. Popisuje hrůzy války zvláštním způsobem, jako by se snažila najít v nich něco hezkého. Celý příběh končí překvapivě velkým happyendem.
Není to lehké a už vůbec ne odpočinkové čtení. Je to silně emotivní vyprávění. Chvílemi jsem se usmívala nad krásou dětských strostí a chvílemi mi běhal hrůzou mráz po zádech. O slzy lítosti nebyla nouze. Přes tohle všechno je to asi nejkrásnější kniha, kterou jsem kdy četla.

Sloni ve městě

11. května 2016 v 19:46 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní
Sliby se majíplnit nejen o vánocích. Je tu někoik fotek se slony. Pořídila jsemje přímo za naším domem. A může za to vlatně můj muž. On ví, jak miluju slony. Dokážu se na ně dívat desítky minut (hravě bych zvládla i několik hodin) a pozorovat jejich chování. Přišel z práce a ještě ve dveřích spustil svoje: Matko poď ven. Nesnáším tohle oslovení, ale než jsem na něj stihla vystartovat, dodal: Veku máš slóny. V tu ránu moje averze zmizela. S foťákem v ruce jsme se vydali za slony. Cirkus Humberto stavěl stany hned za našim domem.
Stačilo vyjít na chodník a sledovat, jak vyvádějí slony z auta.


Sloni se pokoušeli o volný rozchod,
ale jejich německy mluvící ošetřovatel to s nimi uměl.
Tu hůl nepoužil, nemusel...


Všichni tři šli pomaličku za svým pánem.


Měl pro ně připravený veliký stan i nekrytý venkovní výběh.


Tři obři se pmaličku vydali na průzkum
a já se vydala na noční směnu.
Jasně, že tentokrát jsem přišla do práce s maličkým zpožděním...


Tohoto slona jsem si překřtila na Baletku.
Není to fotka v pohybu, on prostě tímhle způsobem stál.


Bylo to zvláštní vidět slona na sídlišti...


Stál tam tak sám, přála jsem si, aby přišel blíž.
Vyslyšel mě...


Netuším, jestli ohradník byl elektrický,
každopádně jejich ošetřovatel mě stále oči na stopkách
a brzdil neškeré pokusy krmit své miláčky.
Jeho gesta byla mezinárodní a snadno srozumitelná všem.


Jedno profilové foto.
Netuším, kde se ve mě vzala ta odvaha,
vlezla jsem za ohradník a vyfotila si slona zblízka.
podařilo se mi ukořistit několik fotek.


Když začal plachtit ušima,
bylo cítit, jak víří vzduch kolem sebe.


Impozantní zvíře.


Stáli jsme asi 2 metry od sebe.
Je opravdu zvláštní, že jsem neměla strrach.
Vždyť to byl ode mne holý nerozum,
stačilo, aby se ohnal chobotem....


Netuším, jak starý slon byl, ale rozhodně mladý už byl kdysi dávno.
Jeho oči se dívaly smutně.
Možná se mu zastesklo po afrických pláních...

Sloni mě fascinují svojí podobností s člověkem.
Možná jsou ve svě obrovitosti maličko nemotorní,
ale v přírodě mají velmi silné sociální cítění.
Sloní stádo je velice podobné lidské rodině.
Slon dokáže přilnout k člověku, jenž se k němu chová vlídně,
zároveň si uchová v paměti zlého člověka.
Ráda sleduji dokumenty o slonech,
přečetla jsem o nich spoustu článků i nejednu knihu.


Svět kolem mě

7. května 2016 v 15:21 | Chudobka1970 |  Téma týdne
Svět kolem mě tvoří má rodina, mí přátelé, moje práce. Přesně v tomto pořadí. I když poslední dobou mám pocit, že jsem v práci víc než doma a přitom na výplatě to vidět není. Po smrti mámy jsem se citově upla nejen na děti, ale hlavně na svého muže. Dnes vím, že to nebylo moc dobře. Moje už tak malé sebevědomí se smrštilo ještě víc a muž se toho snažil využívat co to šlo. A šlo to díky mému odporu k hádkám velmi dobře. V pravý čas se v práci objevil mladý muž. Věřil mi tak, jako nikdo předtím. Moje sebevědomí začalo růst a můj muž začal žárlit a chovat se konečně jako milující manžel. Vztah s mladíkem se postupně přetavil na přátelství. Dal tomu slovu ten správný význam. Nestali se z nás milenci, on měl svoji slečnu a já svoji rodinu. Náš vztah je čistý jako nepopsaný list papíru. Jsme spřízněné duše. Naše cesty se časem rozdělily. Setkáváme se párkrát do roka. Dokážeme spolu prokecat večer až do rána. On už dávno opustil dřinu ve zdravotnictví. Já ale ne. Stále zůstávám na jednom oddělení. Pečuji o pacienty s nejrůznějšími úrazy týkající se kostí. Začala jsem na chirurgii VI., pak nás přejmenovali na chirurgii C a momentálně jsme traumatologie. Skladba pacientů je stále stejná, jen děti už nemáme. Toto je můj pracovní svět. Líbí se mi v něm. Ale nedokážu si sama sebe představit na tomto akutním oddělení až do důchodu. Poslední dobou chodím domů hodně unavenená. Chybí nám personál, sestry i sanitáři. Snažím se uniknout do svého malého soukromého světa. V něm je spousta hudby. Je naprosto jedno, jestli v rytmu disca či metalu. Rada si poslechnu i vážnou hudbu. Bez dobré muziky si nedokážu představit jediný den. Stejně jako bez knih. Únik do příběhu...to nemá chybu. No a samozřejmě se mě stal závislák na blogování. Aspoň dvakrát týdně sem prostě musím. Vypíšu se ze svých starostí a hned je mi líp. Nakouknu na vaše stránky a raduju se z vašich radostí nebo se pokouším při starostem přispět svou radou.
Tolik z mého světa. Je úplně obyčejný, plný radosti ze všedních věcí. Stačí se rozhlédnout kolem sebe. Všímat si rozkvetlých stromů, pampelišek v trávě nebo se zaposlouchat do ranního ptačího koncertu. Jsem na světě ráda. A jak to máte vy?


Na fotografie a obrázky na tomto blogu, pokud u nich není uveden zdroj,
se vztahují veškerá autorská práva.