Myslet pozitivně s úsměvem na rtech Usmívající se

Červenec 2016

Láska na první doušek

31. července 2016 v 13:45 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní
Všechno začalo na sociální síti FB. Rozklikla jsem odkaz na článek jednoho zajímavého blogu. Četlo se to jedním dechem. Stala se ze mě pravidelná čtenářka Markétčina blogu. V jednom z článků vyhlásila soutěž. Ptala se, proč měla pauzu v publikování článku. Správná, nebo zajímavá odpověď měla vyhrát láhev Portskéo vína. Moje odpověď nebyla správná, ale pobavila. Vyhrála jsem. Nastal jeden malý problém, jak ji dostat z Portugalska na Moravu. Vše vyřešila Markétina máma, přes kterou se k jejímu bogu vlastně přes FB dostala. Letěla svou dceru navštívit a víno mi přivezla. Předávku jsem domluvila po denní v parčíku u nemocnice. Manžela jsem do akce vtáhla taky, pozvala jsem ho totiž na pivo s tím, že nejdřív převezmu výhru a pak se ochladíme na zahrádce. S Markétčinou mámou a tetou jme si hrávaly jako děcka, patří k rodině ze strany mojí mámy. Setkání bylo vřelé. Ona mě nejdřív nepoznala. Neviděly jsme se hezkou řádku let. Seznámila jsem ji i jejího muže s tím svým chlapem. Pivo mělo pořádné zpoždění...
Víno jsme si schovala až na dovolenou. Vývrtku jsem si vzala z domu. Jen jsem doufala, že ve vybavení kuchyňky na statku ve Vlčicích bude nějaká vhodná sklenička. Byla.

Takhle jsem si to všechno nachystala.
Portské ve společnosti dárku od syna a jeho slečny
a nezbytné brambůrky.
Po ujetých km na kole jsem si je zasloužila.


Vývrtky nebylo třeba. Láhev měla vtipně vyřešený špunt.



Posezení venku na dvoře.
To jsem Portské pila už druhý den.


Můj muž si se mnou dal pivo.
Tím pádem jsem měla tu dobrůtku sama pro sebe:-)


Možná se ptáte, jak vlastně chutná.
Božsky.
Je to taková plná sladká chuť něčím okořeněná,
ne, brambůrky to nebyly.
Je to tak trochu jiné víno.
Kdybych ho vypila vic než dvoudeci za den,
asi bych ho měla jako z praku...


Třetí den bylo dopito.
Unavená z cyklovýletu jsem si zabrla jedno lehátko...


Marťan se četl jedním dechem.


Z takové krásné číše se to pilo samo...


Portské ve společnosti chudobky...


Chudobka ve společnosti Portského...








Proč bloguju?

29. července 2016 v 17:55 | Chudobka1970 |  Téma týdne
Líbí se mi, jak hraje Meryl Streep. Když dávali v telce film Julie a Julia, nenechala jsem si ho ujít. Film to byl pěkný, Meryl nezklamala. Zaujalo mě v něm jedno zvláštní slovo. Blog. do té doby jsem ho neznala. Otevřela jsem net a dala se do hledání. Založit si vlastní blog se stalo jen otázkou času...
Díky blogu jsem objevila úplně nový svět. Získala jsem nové přátele. Zvedla si sebevědomí. Lhala bych, kdybych teď řekla, že nezáleží na tom, jestli někdo mé články čte a komentuje. Bez toho by to nebylo ono. Zpětná vazba je pro mě nezbytá. Kladná i záporná. Jak jinak se dovědět, jestli jsem nevypustila do netu blábol? Zpočátku jsem si říkala, budu psát to, jak si představuju, aby se věci staly. Zůstanu naprosto anonymní. Jenže nakonec jsem takhle napsané články dala do rubriky Fantazie bez hranic. Proč si lhát do vlastní kapsy? Když nebudu upřímná já, jak moc budou upřímné případné komentáře? Asi moc ne. Často jsem si přečetla článek a zjistila, jak malicherný byl můj dosud neřešitelný problém. Sem tam jsem mohla svou radou pomoct jinému človíčku. Časem mi dalo blogování dárek největší. Mám totiž nové přátele. Některé z vás znám dokonce osobně. Moc si toho vážím, že vás mám a není to jen taková planá fráze. Bez vás by blogování totiž úplně ztratilo svůj smysl.

A proč, mimo jiné, vlastně píšu?
...protože psaní mě bavilo už na základce, za jednu povídku jsem dostala cenu
v krajské soutěži Požární ochrana očima dětí
...protože fantazii se zde meze opravdu nekladou, stačí ji uchopit a vznést se
...protože psaním si utřídím myšlenky a udělám si pořádek v hlavě
...protože dokáže potlačit samotu, smutek i bolest
...protože umí zvednout náladu
...protože sdílená radost je dvojnásobná radost



Na kolech v ZOO s kočičkami

27. července 2016 v 10:44 | Chudobka1970 |  Dovolené a výlety
Poslední část zoologické anabáze bude o kočičkách. Jsou roztomilé i když tak trošičku obrovské. Nijak netoužím se s těmito micikami potkat někde na savaně, stepi nebo prérii. Za sklem a v bezpečných výbězích vypadají docela mírumilovně, je jasné, že zdání klame...

Gepard štíhlý má hlad jako vlk.


Gepard je opravdu štíhlý...
Asi má rád focení, pózoval s hlavou nalevo, napravo i uprostřed.


Ať už je to levhart mandžuský
nebo jaguár americký,
každopádně ho nebavilo sedět modelem,
vzápětí vyskočil a zmizel z hledáčku...


Lvice v pozoru a lev si vegetí,
nepřipomíná vám to něco?


Tygr usurijský se tváří poněkud vážně.


A tady jsou ještě další dva tygříci.


I přes sklo naháněl strach.


Přišli jsme v době oběda.


Očividně mu chutnalo.


Prý je to ještě mládě,
no potěš koště,
takový macek kdyby si chtěl hrát...


Tady jako tygřík trochu vypadá,
stejně je ho pořádný kus.


Je vidět, že má dobré vychování.
Po dobrém jídle je třeba se pořádně vydrbat.
To byla poslední fotka z naší návštěvy v ZOO.
Snad se vám ty maxi micinky líbily.
Ráda bych se ještě letos jela podívat do Lešné na slony.
Budu hodná a zlobit budu taky jen malinko.
Třeba se mi to přání splní :-)



Rozkvetla ♥

27. července 2016 v 0:01 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní
Dnes ráno jsem se probudila hodně brzy. Protože už od soboty bojuju s rýmečkou a každičkou volnou chvilku jsem poctivě proležela a propotila, byla jsem navzdory časné ranní hodině vyspaná. S rozečtenou knížkou jsem ještě hupsla do peřin a teprve až za dvě hodiny přišla na řadu snídaně. Jak si to tak kráčím po kuchyni, najednou se mi hlava otočí k oknu u ledničky a z pusy mi vyletí hlasité jééé, ona kveteeeee. Lidi, já měla a pořád mám takovou radost. Je to orchidejka, kterou mi ke čtyřicátinám dala švagrová. Když odkvetla, už nikdy na květ nenasadila, až teď po šesti letech. Nevím, čím jsem si to zasloužila, ale je to paráda. Vždycky jsem se potutelně usmívala, když si někdo povídal s kytkama. Považovala jsem ho za pošuka. Copak se dá mluvit s kytkama? To je přece blbost. Není! Poslušně hlásím, stal se ze mě pošuk nejpošukovatelnější. Pokecala jsem s nově vykvetlou orchidejkou, pokračovala s ibiškem, fialkama a pár milých slůvek pošeptala i palmě...

První pohled za záclonu mi vyrazil dech.


A tady je, holka moje jedna :-)


Jedna profilová fotečka.
Všechno jsem fotila mobilem,
protože byl nejblíž po ruce.
Já vám mám takovou radost :-)



Nezastavit a jet dál...

22. července 2016 v 14:00 | Chudobka1970 |  Téma týdne

Člověk na sobě pořád pracuje. Ať už chce nebo nechce. V tom prvním případě je jeho snažení obvykle pozitivní, v tom druhém často negativní. Dokud ten obyčejný člověčí život nezastaví smrt. Přáli byste si žít navždy? Nebo aspoň tak dlouho, abyste viděli spokojený a šťastný život dětí vašich dětí? Myslím, že tohle je velmi časté přání.
Mé mámě se bohužel nesplnilo, ale táta viděl dospívat své vnuky. Ale byl příliš dlouho sám, bez partnerky a časem se z něj stal morous. Jednou jsem mu jela přát k narozeninám. Bohužel to nebylo přímo v den narozenin, to jsem byla v práci. Nepochopil to, prý jsem si měla udělat čas. Snaha vysvětlit mu, že v době dovolených to prostě nejde, se naprosto minula účinkem. Rozpálilo ho to do běla. Najednou mi začal vyčítat milion věcí. Mezi nimi i moji biologickou matku. Prý jsem stejná děvka jako byla ona. Peleším se v práci i mimo ni. Rozplakala jsem se a odjela. Nechtělo se mi žít ani vteřinu. Přála jsem si jet a už nikdy nezastavit, až v nebi. Noha na plynu ztežkla, auto nabralo rychlost. Pro slzy jsem neviděla na cestu. Najednou se auto zastavilo kousek od kmene stromu. Moje podvědomí mi nedovolilo udělat tu blbost. Sundala jsem nohu z brzdy a vzápětí se rozzvlykala. Ono mi totiž došlo, co se stalo. Ještě štěstí, že mám tak silný pud sebezáchovy. Zavolala jsem švagrové a jela rovnou k ní...
Táta se nikdy nedozvěděl co jeho smyšlená slova způsobila. Jak moc mě zranil. Při další návštěvě dělal jakoby nic předtím neřekl. Choval se mile a já nechtěla otvírat bolavou ránu. Z morouse byl opět příjemný a veselý důchodce. Odpustila jsem mu a svedla to na demenci. Táta už žije jen v mém srdci a ve vzpomínkách. Říká se, že časem ty ošklivé vzpomínky milosrdně zmizí. Není to tak úplně pravda. Taky se říká, co tě nezabije, to tě posílí. A to je fakt.

ZOO na kolech a opice

21. července 2016 v 16:40 | Chudobka1970 |  Dovolené a výlety
Minule jsem vás navnadila na opice, nebudu proto zdržovat a hned vám jejich fotky nabídnu:

Seděl tam a smutně hleděl.
Nereagoval na nikoho a na nic,
ani na ostatní opice...


Tenhle gibon už toho houpání na laně měl tak akorát.
Sedl si na bobek a odpočíval.


To jsou dlouhatánské "ruce"....


Před pikolou, za pikolou nikdo nesmí stát,
nebo nebudu hrát...


Před vstupem do volného výběhu makaků
visí tenhle veselý plakát.


Ve výběhu mají makakové obrovské" talíře" plné dobrot.


No, nechtěla bych tohoto "borce" potkat ve volné přírodě.


Tahleta malá opička byla hodně plachá.


Travička zelená,
to je moje potěšení,
travička zelená,
to je moje dobrota


V tomto výběhu spolu žijí opice a želvy.


Páni, těch průlezek,
kdybych byla mladší,
hned bych si tam s nima zařádila...


Lemur tmavý má takový divoký pohled...

Příště se mrkneme na "kočičky".
Bude to poslední nahlédnutí
do ZOO na sv. Kopečku u Olomouce.



ZOO na kolech a lenošící zvířata

18. července 2016 v 20:15 | Chudobka1970 |  Dovolené a výlety
Jak jsem zde psala, vyměnili jsme auto za kolo a jeli se podívat do naší oblíbené ZOO Na svatém Kopečku u Olomouce. Samozřejmě, že v mé tašce nechyběl foťák. Řekla jsem si, že nebudu fotit každou ptákovinu, no a takhle to dopadlo :-)

Manžel tohoto jeřába královského malinko rozdivočel,
on se pak urazil...


Druhý jeřáb byl kamarádský,
přišel hodně blízko.


Vlk arktický byl poněkd znaven.
Nebo znuděn?


Vlk iberský to zabalil a chrněl o sto šest


Další vlčí ochrapa...


Tak tohle je koza rohatá
alias kozorožec sibiřský


Mladé kamzíče .


Co si asi tak myslí...?


Klučina se koz rozhodně nebojí,
snad mu to vydrží do dospělosti . . .


Než tahle želva ostruhatá vylezla na sluníčko,
dala si pořádně na čas.


To želvičky v teráriu se měly panečku k světu :-)


Nádherné žifary k sobě přitahovaly spoustu pozprnosti.


Nejen venku u výběhu,
ale i uvnitř v pavilonu bylo plno návštěvníků.


Je hroznýš Dumerilův had nebo hadice?


Objevit v terárku tohohle krasavce dalo spoustu práce.


Pozorovat surikaty byla zábava...

Snad se vám procházka zoologoickou zahradou líbila.
Jestli ano, mám pro vás ještě další pokračování.
Můžete se těšit na opice.


Smutno

16. července 2016 v 19:51 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní
Ve středu jsem nám koupila lístky na Memory of rock. Dnes jsem je prodala paní čekající na svoz. Odpoledne mi muž na dotaz, jestli jde na přehradu, kde se akce konala, odpověděl, že ne. Zeptala jsem se ho, zda mu nebude vadit, když půjdu sama. Odpověděl, že neví. Přesto ve mě dozrálo rozhodnutí jít. Venku bylo hodně pod mrakem, ale zatím nepršelo. Takže koncert 5 skupin se bude konat na pláži u vrbiček plumlovské přehrady. Rozhodla jsem se jet na kole. Teploměr mi ukázal pouhých 17 stupňů. Tak2 jsem se navlíkla jsk na severní pól. Jenže sotva jsem vyjela, začalo pršet. A to tak, že docela hustě. Pršelo i z mých očí a vlastně stále ještě pokrápí. Dojela jsem na zastávku busu a oslovila čekající, jestli nechcou dva levné lístky na Memory z předprodeje. V momentě byly prodané. Potom jsem v slzavém údolí dojela do obchodu a koupila si 3 balíčky chipsů. Doma se muž divil, co tam dělám. Sedla jsem k tv s e skleničkou Pálavy a miskou pálivých brambůrek a dělala, že mě sledování filmu baví. První deci padla rychle. Druhou deci osolily moje slzy. Sakra, celý rok se na tuhle prima přehlídku kapel mého mládí těším. Abych ji nezmeškala, mám v práci volno. A ono si klidně leje...
Zatím jsem byla krom jednoho na všech ročnících vzpomínkové akce Memory of rock. Kapely Atd, Plus, Quercus, Kontakt a Keks svými písničkami vzpomínají na své bývalé členy, kteří se na nás dívají z muzikantského nebe. Hrají písničky, které byly nedílnou součástí nejen mého dospívání...

Tohle jsou naši Kontakti

Tohle je kapela Keksi

Kapela Quercus

Nahrávky nejsou příliš kvalitní,
zato moje slzavé údolí je perfektní.
Nemůžu si pomoct...

Oko okno do duše

14. července 2016 v 21:03 | Chudobka1970 |  Téma týdne
Oko je okno do duše. Je v něm vidět radost i bolest každého z nás. Navenek můžeme mít kamennou tvář, ale pokud se nám někdo podívá do očí, uvidí naše pravé rozpoložení. Uvidí to, co se pokoušíme ukrýt možná i před sebou samými.
Máte občas hříšné myšlenky? Pak si dejte pozor, aby se vám oči příliš nesmály. Smějete se, ale uvnitř je vám k pláči? Váš laní pohled bude mluvit za vás. Neříkáte pravdu? Možná byste měli mít na očích tmavé brýle, aby vám uvěřili.
Nevěříte?
Chodila jsem na základku a bolely mě zuby. Poslali mě přes cestu k zubaři, ale moc to nepomohlo, byl tam zánět. Vrátila jsem se skoro stejně bolavá. Snažit se na to nemyslet mi moc nepomohlo. O přestávce mi jedna holka z vedlejší třídy řekla, že jsem hodně statečná, když se dokážu bavit a usmát, ale ona vidí, jak mě to bolí. Dívala se mi přitom do očí.
O pauze jsme se v práci bavili o tom, jaké to je, když při otřesu mozku lidi mají amnézii, dočasnou ztrátu paměti. Prohlásila jsem, že to musí být hrozné "mít okno". Po směně mi kolega řekl o mých ztrátách vědomí během noční směny. Bránila jsem se, že to nemůže být pravda, on však trval na svém. Dlouze jsme se dívali navzájem do očí. On pochopil, že si opravdu nic nepamatuju , já pochopila, že mluví pravdu.
A co je skryto hluboko uvnitř mé duše?
To vám neprozradím.
Zůstane to mým malým tajemstvím.

Na kolech místo autem...

12. července 2016 v 21:22 | Chudobka1970 |  Dovolené a výlety
Jak už víte z výletu na Kosíř, mám nové kolo. Je krásně zelené, zelenou totiž můžu a to tak, že velmi. Moc jsem se těšila, až konečně pojedeme na kolech tam, kam normálně jezdíme autem. Zajímalo mě jestli to zvládnu. Dnes už vím, že ano. Poznáte, kampak jsme se to jedno sobotní ráno vypravili?

Moje nová zelená Merida.
I nápis na cyklometru je zelený :-)


Jelo se víc po silnicích než po cykostezkách.


Kostel je za příznivého počasí vidět i z prostějovských silnic.


Poslední úsek byl hooodně do kopce.


Trošku jsem vám kostel přiblížila.


Uvnitř areálu to krásně kvetlo.


Rozhledna je opravená a hezky natřená.
Při kochání se okolní přírdou se nahoře už tolik nekymácí.


Ano, jeli jsme do ZOO na Svatém Kopečku u Olomouce.


První údaj je celková ujetá vzdálenost,
druhý údaj je čas, za který jsme to dali.
Jeli jsme vcelku dlouho, ale nebyly to žádné závody, tak proč spěchat...


Za to šlapaání si malou odměnu zasloužím.

Touto fotkou vás zvu na prohlídku ZOO.
Přijďte se za pár dnů kouknout.
Poznáte, koho jsme to vlastně vyfotila?
Jestli potřebujete malou nápovědu
nebo si jen ověřit správnou odpověď,
tak tady je.

Na fotografie a obrázky na tomto blogu, pokud u nich není uveden zdroj,
se vztahují veškerá autorská práva.