



Achjo. je ddobré vše odpouštět včas. Ale zapomenout...to se jen tak říká, aby měl člověk naději, že?
Napsala jsi to hezky, dost otevřeně. Já už také chodím jen na hrob svých rodičů. Ale je to jak píšeš, některá slova nebo činy nejvíc bolí od těch nejbližších. Někdo se rozjede a není k zastavení, v tu chvíli si to ani neuvědomuje. ![]()
Tak to si měla velké štěstí, že tvůj pud sebezáchovy zafungoval, mít ho je důležité, ale ještě důležitější je podle mne nenechat se v manévrovat do role viníka a stát se tak něčí obětí i když se jedná o blízkého člověka... musíme se tomu postavit a když nechceme jít do sporu a některé lidi stejně nepřesvědčíme, tak musíme mít v sobě uvědomění kde je pravda a nenechat se od druhých stresovat a ničit...
[1]: Proč pro nás nemají naši nejbližší větší pochopení?
[2]: Nevím proč se to říká. Možná pro to, abychom mohli jít dál a nezbláznit se z toho všeho... ![]()
[3]: ...jako nezastavitelný parní válec... ![]()
[4]: Měla jsem u sebe andělíčky strážníčky. Když člověka raní slova,je snadné ho vmanipulovat do role viníka. ..
Teda povím ti, ty máš na ty morousácký náladový chlapy ale pech...
Někdy je strašně těžké odpustit..a pak už to třeba nejde!
Někdy člověk ve zkratu udělá věci, kterých nadosmrti lituje. U Tebe stál anděl strážný. Jo, tvrdá slova bolí od nejbližších, znám. ![]()
[10]: A když už je pozdě, bolí to dvojnásobně... ![]()
Renatko, tohle je pro mě moc smutný článek..něco takového neznám a je mně to líto za tebe.... ještě že jsi tenkrát neudělala žádnou hloupost. Uff
Věčně bych rozhodně žít nechtěl. A své vnuky neuvidím zcela jistě (natož dospívat). Nechávám tyhle věci na institucích k tomu určených a snažím se jim do toho moc nezasahovat. Uvidíme, třeba ze mne bude taky jednou morous morousovitý
.
Rodiče si nevybereme a když už je máme, musíme je "brát" se vším všudy a respektovat v každém věku. To, co popisuješ, celkem důvěrně znám, bohužel. Jsem ráda, že to skončilo, jak to skončilo, protože jinak bych neměla tu čest číst tento příjemný, milý, přátelský a pozitivní blog :)
Zoufalí lidé dělají zoufalé činy...bohužel a také se zoufale chovají, vždy je to odraz psychiky.
Měla jsem tu čest i ve svém životě, moje máma se chovala podobně posledních 10let života, protože byla zoufalá a nešťastná.
Velice špatně se s tím žije a bohužel nelze zapomenout, i když se pak myšlenky ředí tím hezčím.
![]()
[15]: Nebylo to nic příjemného a naštěstí to dopadlo dobře ![]()
[16]: Tak tomu nevěřím ani za mák. Jsi velmi příjemný chlap, pokud tedy nejsi opak Čerfa
![]()
[17]: To je mi líto, že i ty...
Já jsem taky ráda, že to takhle dopadlo, že se můžu těšit na eventuelní vnoučátka ![]()
[18]: Ano, napsala jsi moc pravdivě:"bohužel nelze zapomenout, i když se pak myšlenky ředí tím hezčím" ![]()
Renatko, mě vychovával od narození můj milovaný děda. Když mně bylo 13 zemřel.
A pak nastalo peklo. Nikdo mi neodpustil, že jsem se narodila. Vše je pryč - nevyřešené. Celý život si nesu s sebou, že jsem se neměla narodit.Sebevědomí žádné. Odpustit nemohu. I teď, jak Ti píšu, mně buší srdce a je mně špatně, nemohu dýchat.
taky mě chování mého otce bolelo, ale posílilo. Jen jsem nezapomněla...ale odpustila. Vnoučat se nedožil, zemřel, když jsem čekala Elišku...