Myslet pozitivně s úsměvem na rtech Usmívající se

Nepřemýšlím nad myšlenkami

9. září 2016 v 20:49 | Chudobka1970 |  Téma týdne
Myslím si, že chmury občas přepadnou i naprosto pohodového človka.
První černé myšlenky přišly s manželovou nemocí. Leželi jsme vedle sebe. Já měla hlavu na hrudi a poslouchala tlukot jeho srdce. Přepadl mě strašný smutek. Co když to nezvládne, co pak? Jak to sama zvládnu s klukama? Bez něj budu ztracená. Když pak ležel na onkologii a já spala sama, cítila jsem beznaděj. Ovládl mě strach. Hluboko uvnitř jsem věděla, že to zvládne, že se uzdraví, ale červík uvnitř mé hlavy nahlodával naději i víru v dobrý konec. Pak zemřel tchán. Po jeho pohřbu jsme se dívali na fotky ze smuteční síně. Pohled na ně byl děsivý. Kolik smutku a beznaděje čišelo z těch barevných snímků...
Po roce se nemoc vrátila. Navenek jsem byla manželovi a klukům oporou. Muselo to tak být. Někdo musel dodávat naději. Ale uvnitř mě to rvalo na kusy. V noci se moje myšlenky rozutekly a žily si svůj vlastní život. Spřádaly katastrofické scénáře jako důsledek manželvy prohry s nemocí. Budila jsem se tehdy zpocená a vyděšená. Snažila jsem se myslet při usínání jen na hezké věci, ale moje hlava si prosadila svou. Svůj podíl na tom měl i muž, který první řadu chemo léčby nezvládal ani psychicky, ani tělesně. Byl protivný a zlý. Ve finále ná obviňoval z příčiny vzniku nemoci. Možná proto mě občas napadla nějaká ta myšlenka na prohru manžela s nemocí...
Naštěstí už je všechno pryč. Snad napořád. Muž už je pár let v přádku. Ťukám to.
Já měla to obrovské štěstí, že když se mi znovu začala bortit pod nohama zem, stál při mě přítel. Ne, milenec ne, přítel v tom nejčistějším slova smyslu. Jako kdyby mi viděl do hlavy. Stačil mu jediný pohled a pár slov, aby věděl, jak na tom opravdu jsem. Před mím nemělo smysl předstírat jakékoliv happy. Naučil mě myslet pozitivně. Přiznávám bez mučení, že to nebylo zrovna jednoduché. Přepadení romy a nenávistný postoj pokladní ve mě zanechal otevřenou ránu, která se místo hojení stále otevírala. Přítel na mě viděl to, co já sama v sobě popírala. Stála jsem na okraji deprese. Můj muž to bagatelizoval, umocňoval ve mě pocit, že dělám z komára velblouda. Přítel viděl, že to nezvládám, donutil mě vyhledat odbornou pomoc a nestydět se za to. Moc si ho za tento postoj vážím.
Nechci se bát vlastních myšlenek. Když večer usínám, myslím na to, na co chci myslet. Občas směle popustím uzdu své fantazie. Na jednu noc se ze mě stane střeba hrdinka z právě přečtené knihy. Prožiju si svůj snový příběh a ráno se vzbudím spokojená a s úsměvem na rtech vstávám. Je pravda, že někdy mi myšlenky trochu ztmavnou. To si pak o tom s někým promluvím. S mužem, s kamarádkou, s přítelm nebo s vámi. Pomůže mi to rozptýlit negatiní myšlenky. Zase je mi pak fajn.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Iris Iris | E-mail | Web | 10. září 2016 v 13:45 | Reagovat

To já přemýšlím až moc a někdy mě to vážně štve.

2 Ježurka Ježurka | Web | 10. září 2016 v 14:56 | Reagovat

Renátko, mám to podobně, ne, že bych měla až takové zdravotní problémy s rodinou, ale ty, které přepadly mne v poslední době, ty mi daly a ještě dávají opravdu někdy pořádně zabrat. Ale snažím se...

3 Kitty Kitty | E-mail | Web | 10. září 2016 v 17:43 | Reagovat

V našich letech jsme si odžily (mluvím hlavně o ženách) dost stresových situací. Přátelé jsou fajn, i blog pomáhá, když je nejhůř. Nemoci by neměly být, proti tomu je veškerá síla nanic. U partnerů o to víc. Chlapi nám při jejich nemocech nepomáhají :-|

4 Kalypsó Kalypsó | E-mail | Web | 10. září 2016 v 22:50 | Reagovat

Myslím si, že člověk by neměl být na nic sám a neustále se v tom utvrzuji. A je štěstí mít takového přítele, který ti vyslechne a podpoří, ačkoliv danou situaci vidíš zrovna nejčerněji...

5 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 11. září 2016 v 7:52 | Reagovat

[1]: Ono je někdy opravdu těžké sundat nohu z plynu... ;-)

6 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 11. září 2016 v 7:56 | Reagovat

[2]: Měla jsi toho až po stařečkovo. Držím ti pěsti strašně moc :-)

7 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 11. září 2016 v 8:04 | Reagovat

[3]: Moc se mi líbí tvůj nadhled. Chodím si k tobě nabíjet baterky. Znám chlapy, kteří dokáží být i v nemoci,a tím nemyslím rýmečku, nesobečtí.O to víc pak mě pak zranil manželův nehezký postoj... ;-)

8 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 11. září 2016 v 8:05 | Reagovat

[4]: Važ si svého přítele. Naslouchat  každý chlap neumí :-)

9 Hanka Hanka | 11. září 2016 v 11:05 | Reagovat

Myslím, že hlavně ženy jsou ty starostlivější, které zejména ty velké problémy i nemoci svých bližních více prožívají. Také jsem byla (nebo se snažila být) pár lidem v těžkostech životní oporou. Jenže, co je horší, ono to bere energii a možná i síly vám, sice v té chvíli si to člověk neuvědomí, ale po čase je to vidět. Bohužel... ???  :D

10 duchodkaevka duchodkaevka | Web | 11. září 2016 v 18:02 | Reagovat

Ono je opravdu těžké nahodit výhybku, pokud se nějaká nepříjemná myšlenka usadí v hlavě. Opravdu asi nejvíc pomůže, když má člověk někoho s kým si může popovídat skoro o všem. Jsou věci, které řeším s manželem a jiné zase s kamarádkou a jsem moc ráda, že je mám. Název jedné knihy J.M. Simmela, Nikdo není ostrov, je hodně pravdivý. Mimochodem fakt pěkné čtení :-)  :-)  :-)

11 Janinka Janinka | E-mail | Web | 12. září 2016 v 9:12 | Reagovat

Tak v tomhle ti fandím, přemýšlet nad černými scénáři nemá smysl, to raději buď knižní hrdinkou! :-)

12 Intuice Intuice | E-mail | Web | 12. září 2016 v 12:03 | Reagovat

Renatko, jsi silná žena a k tomu Ti dopomohly i všechny nesnáze. Drž se a mysli na to pozitivní, jak Tě učí přítel. radovat se z každé maličkosti, dnes a denně, po celý život. Jinak by se člověk zhroutil a mohlo by to být i nenávratné.

13 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 12. září 2016 v 21:31 | Reagovat

[9]: Hani, nedokážu si představit, že bych nebyla oporou pro svou rodinu. I mě to vzalo spoustu energie a ubralo pár let života. A setsakramentsky jsem si to uvědomovala. Ono totiž nejde někoho odstrčit jen proto, abych mohla být sama happy. Nejhorší je, když přesně víš, do čeho opět jdeš, do jaké temnoty prostě musíš vstoupit. Drží tě pak jen a jen myšlenky na to dobré, co bude, až ta hrůza skončí. Snažíš se nemyslet na špatné konce...

14 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 12. září 2016 v 21:35 | Reagovat

[10]: Knížku mám zapsanou, díky za tip. S tou výhybkou máš pravdu. Taky to mám rozdělené, pokud na ni chci vjet. Něco svěřím kamarádce, něco manželovi a něco příteli, no a z něčeho se prostě vypíšu ;-)

15 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 12. září 2016 v 21:48 | Reagovat

[12]: Snažím se radovat i z maličkostí. Dnes byl obzvlášť plodný pracovní den. Chválily jsme se s kolegyněmi navzájem. Dokonce mě pochválila jedna jindy obzvlášť nevlídná pacientka. To má pak jeden důvod se radovat :-D

16 Helena Lišková Helena Lišková | E-mail | Web | 13. září 2016 v 12:41 | Reagovat

Renatko, je moc fajn, že máš přítele, který ti takto pomohl. Někdy je toho na člověka totiž až moc.
A ještě musím říct, že se mně moc líbí tvůj styl psaní.

Drž se!! :-)

17 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 13. září 2016 v 21:32 | Reagovat

[16]: Heli, já jsem taky ráda, že tu byl a zatím stále je pro mě :-) Je příjemné vědět, že máš oporu :-)

18 Jarmila* Jarmila* | E-mail | Web | 14. září 2016 v 19:24 | Reagovat

Renatko, je fajn, že se máš komu svěřit. :-) A hlavně, že pomůže, poradí.
Když se mi začnou takové myšlenky honit hlavou, snažím se je zahnat, protože bych nespala(obyčejně mě napadají před spaním). Jinak se moc rozjedou.
Když to nepomůže, začnu si číst. Sice druhý den nevím, co jsem přečetla, ale odvede to myšlenky.
Držím Ti palce! :-)

19 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 15. září 2016 v 13:49 | Reagovat

[18]: Ten pocit znám, když čtu a pak vlastně nevím o čem :-) Pokud se dokážeme začíst, je to ještě fajn :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Na fotografie a obrázky na tomto blogu, pokud u nich není uveden zdroj,
se vztahují veškerá autorská práva.