
Strach
30. září 2016 v 0:22 | Chudobka1970 | Téma týdne
Komentáře
Naše životy máme vepsané ve tváři a ten strach tam máme , když člověk sedí před mamografem a dívá se na ženy, jak jsou nervozní, jak už by to chtěly mít za sebou a odcházet s pocitem lehkosti
Renčo, navíc mi zdravotníci, jsme smrt viděli tolikrát, že ji vnímáme jako součást života, ale do momentu než se začne týkat nás a našich rodin
Držím Tvému muži i Tobě všechny palce
přeju vám hodně štěstí a síly. Lásku tu už máte a to je to nejkrásnější
[3]: Děkuji a já zase držím palce tvojí rodině
Renátko, moc krásně jsi to popsala, pod všechno se podepisuji. Také stále ještě prožívám velký strach, jak to všechno dopadne.
Přesně takový strach jsem si zažila tento týden, ale doufám, že zase bude dobře. Dneska už mi mužíčka z nemocnice vrátili
[8]: Tak to je moc dobře že jste zase spolu. Hodně zdraví a štěstí
Mám podobnou zkušenost v nejbližší rodině. Je to 7 let, co to dobře dopadlo. A o změně žebříčku hodnot vím, změna nastala z obou stran účastníků.
Smutné, ovšem pravdivé. Je nejhorší dívat se, jak není milovanému člověk dobře, přihlížet tomu a nedokázat mu nijak pomoct. Obdivuji všechny, kteří jsou takto silní a dokážou být oporou.
[11]: Je fajn, pokud změna hodnot přijde. Ovšem není tomu tak vždycky...
[12]: Víš, pokud toho člověka máš opravdu ráda a záleží ti na něm, ona ta opora jde úplně sama od sebe...
Jsem také strašpytel a když mě čeká endoskopické vyšetření na ORL v Motole, jsem vzhůru od hodně časného rána. Stokrát si mohu říkat, že už jsem to zvládla tolikrát, že pan asistent je citlivý, že to někdy vůbec nebolí, že je to jen nepříjemné .... ale svému tělu neporučím. Nespím, část noci prosedím na záchodě a ráno odcházím vysílená do Motola. Tentokrát mě tam manžel odvezl a strach jako by se zmenšil.
Domů jsem jela se sousedem, který byl také na nějakém vyšetření v Motole, autobusem a tramvají. Je to doktor, má titul profesora, má i docenturu a přednášel na Karlově universitě. I ten "můj lékař" na ORL patřil mezi jeho studenty. Když jsme se loučili před domem, pronesl, že "to jde dospat." Na můj tázavý pohled odvětil, že už je vzhůru od dvou. Nejsem v tom sama, i lékaři mají strach.
P.S. Držím tvému muži palce.
[15]: Je to tak. Stokrát si můžeš říct logický důvod proč se nebát, ale hlava má svůj mozek... Děkuji za mužíčka
To je krásný článek! Sama přesně vím, o čem píšeš a ten strach o blízkého mám taky a nepřeju to nikomu...
Přeji tvému muži hodně, hodně zdraví! ♥
Jojo, nejhorší je prohrát boj se zákeřnou nemocí v cílové rovince.