



Svou práci jsem měla velmi ráda. Někdy tím trpěla i moje rodina. Dělala jsem víc, než jsem musela. Nakonec mi vypovědělo zdraví.
Dost dlouho jsem se smiřovala s tím, že už nebudu chodit do své milované práce.
Dnes jsem ráda, že to dopadlo, jak to dopadlo.
Po mém odchodu nastalo ještě větší šikanování ze strany ředitele. Takové změny bych asi těžce nesla.
Také jsem přemýšlela o odchodu. Už jsem měla nové místo, ale můj kolega mě přemluvil.
Ze svých zdravotních problémů jsem se jakž takž vyhrabala a užívám si důchodu.
[1]: Tak momentálně dělám za tvůj poslední plat(základ), který budu mít navýšený o neuvěřitelných 12 %. Přítel říkal, když odejdu, půjde to od 10 k 5. Myslím, že se spletl. Každý jsme nahraditelný. Poslední půlrok o tom docela intenzivně přemýšlím. Drží mě kolekti, mám to za rohem, práce je rozmanitá, máme krom dětí všechny věkové skupiny, muže i ženy. Uvidíme, jak se to vyvrbí... ![]()
[2]: S prací to mám hodně podobně. Asi bude muset přijít ta pověstná poslední kapka, aby pohár přetekl. Viděla jsem jak těžké může být zvykat si v mém věku na nový koletiv, nový způsob práce. Uvidíme... ![]()
já zatím nepracuji, ale snad v budoucnu, až na tom budu psychicky líp, tak pracovat budu... ![]()
Tak to je hodně smutný příběh...to jsme se měly, my zdravotní sestry, před revolucí jako prase v žitě. Skutečně si pamatuji, že naše platy byly nadstandartní, všechny přesčasy se řádně proplácely a naše vrchní sestra dbala i na vysoké odměny.
Nedivím se, že ztrácíš chuť...třeba ti bude jinde lépe. Moje švagrová dělá staniční na kardiu a je to také hodně smutný příběh, třeba na ranní nikdo nechce, jsou tam směšné peníze.
Držím ti moc palce ![]()
Snad se u vás situace brzy zlepší a bude lépe. Držíme pěsti.
Renatko, všude je něco, zvláště ve zdravotnictví půjdeš z bláta do louže. Leda zkusit zahraničí, či soukromého lékaře... Moje kamarádka odešla z nemocnice ze stejného důvodu co ty. Nyní říká, že to neměla dělat, vyzkoušela už tři místa (coby zdravotní sestra) a není spokojena nikde. Nechci tě v žádném případě odrazovat, tvé rozhodnutí by mělo být skutečně "jen TVÉ", abys pak neblahořečila těm co ti radili špatně.
Držím ti palce ať jsi spokojenější ať si vybereš změnu, či zvážíš pro i proti.
Ostatně, mohu-li se zeptat, už jsi někdy měnila pracovní místo?
Já jsem zatím ve škole, ale jak to tak čtu, mám obavy z toho co mě v práci čeká...
[3]: Renátko, překvapuje mně to finanční ohodnocení, ale ono to asi závisí na tom, kde pracuješ. Neteř, která má zdrávku, nástavbu na anesteziologickou sestru a ted' si dodělává při zaměstnání vysokou školu, pracuje na hematologii ve Vinohradské nemocnici. Na plat si nestěžuje. Předtím pracovala v menší nemocnici na ARO, k tomu si brala příslužby na interně a navíc ještě jezdila s "rychlou", má ted' vyšší plat, než měla při původním souběhu těch tří pracovišt'. Kamarádka pracuje na gerontologii v Bohnicích má dvojnásobek tvého platu. Ale prostředí jí ničí, protože tam většinou chybí ten moment, kdy odchází vyléčený pacient.
Moc bych ti přála, abys byla spokojená, protože vím, jak je práce sester náročná nejen fyzicky, ale i psychicky a v těch menších špitálech je nedoceněná.
U nás v práci se rozšířilo slovíčko efektivně. Kolegyně to shrnula jasně, nevím o tom, že by tu někdo nedělal efektivně kromě uklízečky, která vytírá právě v době, kdy všichni chodíme do práce
Jako vysokoškolačka s ekonomickým vzděláním bych jinde měla víc, ale jsem spokojená-pracovní doba a kolektiv kompenzují peníze. Tebe obdivuji. Máš práci, která je spíš posláním, měla by být mnohem líp ohodnocena!
[1]: Já jsem jezdila za 11900kč hrubého do práce do Prahy hodinu a přes Prahu další půl... a víc než to všechno dohromady mě demotivovala nebo spíš štvala právě ta věta "Za ty peníze bych ani nevstávala" :)
Chudobko, maminka taky pracuje v oboru a s mužskou pracovní silou má úplně stejné zkušenosti. Byla z toho léta zoufalá, naštěstí nakonec dotyčný odešel sám a jiný nenastoupil.
I s tím přidáváním a mizením osobního hodnocení by vám přitakala, ale jinak má na konci své kariéry docela slušný plat - tak možná když vytrváte i když třeba v jiné nemocnici?:) Držím palce, ať se to vše nějak vyvrbí k vaší spokojenosti.
Jsem zoufalý ošklivý panic se zanedbatelným IQ i délkou údu a s komplexem méněcennosti. Zoufale potřebuji vaši pozornost. Potřebuji vaše komentáře, až už utěšující či lítostivé, nebo nenávistné. Prostě potřebuji mít pocit, že se o mne někdo alespoň jednou v životě zajímá, ať už v dobrém, nebo špatném. Potřebuju to snad ještě naléhavěji než první sex, funkční pistoli, nebo preventivní proplesknutí, abych se konečně probral a přestal ze sebe dělat šulina na těch internetech.
Jedná se sice o reklamu, ale alespoň jsem upřímný, říkám to narovinu a racionálně vysvětluji důvody, proč stojím o větší návštěvnost. Krom toho - za každou jednotlivou návštěvu na mém blogu se o jednu vteřinu zkrátí čas, zbývající do ztráty mého panictví! A to se vyplatí, zvláště jste-li filantropové!
Některá povolání jsou spíš posláním. Patřím mezi ně taky. A říkám - Ti nejodvážnější a nejšikovnější prchli včas a už by se nikdy nevraceli.
Jo, to taky znám. Dcera i snacha pracují ve školství. Vzdělání i praxi mají na dostatečné úrovni plus něco navíc a vždy to taky dopadlo tak, že jim přidali na základě a odebrali osobní, nebo snížili na maximum. Kde prý má ředitel na to zvýšení brát? ![]()
Chudobko, jak já ti rozumím!
Velice vážně uvažuji po sedmnácti letech odejít od svého zaměstnavatele. Psychicky to tam začínám být velice vyčerpávající a já mám svojí mozkovnu velice ráda na to, abych jí nechala týrat. Akorát, že u nás je kolektiv převážně ženský a k mé smůle - s muži vycházím daleko lépe. Jsem ten typ člověka, co se snaží jít cestou smíru, ale občas usměrnit to domácí zvířectvo stojí mnoho sil. Plat tam mám dobrý, na ženu a náš kraj, ale zjistila jsem, že to pro mně zase až tolik neznamená. Dokonce ne tolik, abych klesla o několik tisíc méně a našla si práci v sociálních službách, kam mě srdíčko táhne. Ještě se pokusím vydržet, ale až prvňáčkovi skončí první školní rok, asi budu pokukovat jinde. Už sepisuji životopis
.
Sláva korálkům a všelijakému tvoření, to je uklidňovák, že? ![]()
[5]: Držím pěsti, abys na tom byla psychicky jak nejlíp to půjde,ať už v práci nebo doma ![]()
[6]: Není to příliš veselé. Dokud jsme byli pod státem v tabulkových platech, bylo to aspoň spravedlivé. Spolkl nás soukromník a jde to do háje. Odchází spousta pracovníků. Uvidím, co bude dál... ![]()
[8]: Pracovala jsem v terénu u domácí péče a šila jsem zimní sportovní bundy. Taky jsem si uvědomila,že rozhodnutí odejít jinam musí vzejít ode mně, ne z rad druhých. Proto si dávám na čas ![]()
[9]: Nerada bych v tobě vzbudila obavy, jenže realita v soukromých zařízeních bohužel není růžová. Ale není to všude stejné. Je dobré získat cennou praxi ve státních fakultních nemocnicích ![]()
[10]: Vzdělání v oboru mám nejvyšší. Kdybych přešla do FN OL, měla bych rázem nejmíň o 7000 kč víc a taky pomocný personál, takže bych dělala opravdu zdravotní sestru. Jenže tam není to naše oddělení, směs pacientů a diagnóz na jednom místě. Musela bych dojíždět a hlavně zvyknout si na jiný styl práce. Nejsem nejmladší. .. ![]()
[11]: No, po včerejší směně slůvko efektivně dostalo svůj efektivní význam. Každičká minuta byla totiž využita tak efektivně, že víc už to nejde ![]()
[12]: Moc bych si přála, aby se to vyvrbilo k mé spokojenosti ![]()
[18]: Jani, je to takový uklidňovák s velikým U. Kdyby toho nebylo, jsem dávno v Kromclu (psychiatrická léčebna Kroměříž). ![]()
Ja zarytý workoholik a milovník svojej práce tiež sa pridávam na stenu pravdy a priznávam, že od minulého roka mi už začínajú prekážať nejaké praktiky v našej firme a obzvlášť v našom kolektíve a tak sa stalo to, že normálne uvažujem o niečom inom. Lenže, neviem kam. Účtovníctvo je žiadané, nevravím a s praxou oveľa viac... no ja neviem jazyky na takej úrovni, kde by som sa mohla uchádzať o nejaké fajn miestečko. Takže strach ma v tomto ešte ovláda, ale moja dušička zároveň piští, že už nie je v pohode ako bola... tak uvidíme, čo čas prinesie.
Joj, korálky... srdcovka. Veď vieš.
Renátko, já uvažovala o změně místa dost dlouho, dokonce jsem zkusila ve svém volnu pár konkurzů. Mám ekonomické vzdělání a pracovala jsem na pozici odborný ekonom. Bylo to v soukromé firmě a když jsem se jednou zmínila, za kolik dělám, bylo mi řečeno: "Za ty peníze bych ani nevstávala". Ale já vstávala, hodinu jezdila přes půlku Prahy do práce a hodinu zpátky za plat 14500 hrubého bez jakýchkoliv odměn. (v roce 2009). Jediné co mně tam drželo byla pohoda a báječný kolektiv, kde jsem se mohla na kohokoliv s čímkoliv obrátit a to včetně toho, že jsem někdy potřebovala nějakou tu hodinu neoficiálního volna. Kolegové vyšli vstříc. Pak nastoupila nová, mladá, ambiciózní. To, že neměla vzdělání nevadilo, měla jiné přednosti, kterých si všiml šéfův kamarád. A začalo se to sypat. Průšvihy, které udělala, jsem za ní žehlila já a že jich bylo! Chyběly mi tři roky do důchodu. Zvažovala jsem, že odejdu do předčasného a šéf to nějak zjistil. Abych zůstala, zvýšil mi plat na 16500 hrubého. Tak jsem zase zůstala a znovu dělala občas za dvě, protože nová kolegyně měla jiné zájmy. Pak se zhoršila moje maminka a já vážně zvažovala, že s prací seknu a posloužím jí. Moje sestra jí zpracovala natolik, že do Prahy nechtěla za žádnou cenu. Co ted'? Sestra dala maminku do LDN a já zůstala v práci. Na podzim 2011 mi šéf znovu přidal, protože já opět zvažovala předčasný důchod, protože to bylo tehdy výhodnější. Můj plat tehdy dosáhl astronomických 18500 hrubého. I věčně opilý dělník, který myl auta, měl víc a o nové kolegyni bez vzdělání, raději ani nemluvím. Šéfovi jsem slíbila, že tedy vydržím až do řádného důchodu a svůj slib jsem splnila. Když zjistil, že jsem si požádala o důchod, zkusil mě přemlouvat:_"A když vám přidám
" "Co si tady bez vás počnu?" Odešla jsem v listopadu 2012, přesně v den, kdy jsem měla nárok na důchod. Po pěti měsících můj bývalý šéf firmu prodal. Zlí jazykové tvrdili, že kvůli mně - prý tam nebyl nikdo, kdo by mu dělal kompletně účetnictví, fakturaci a hlídal mu finance.