Myslet pozitivně s úsměvem na rtech Usmívající se

Peklo

8. září 2017 v 16:47 | Chudobka1970 |  Téma týdne
Včera jsme s kamarádkou vyrazily na kole. Foukal hezký protivítr, ale to nám nevadilo. Vezly jsme svíčky, sirky a zapalovač. Našim cílem byl totiž jen asi 6 km vzdálený hřbitov. Chtěly jsme rozsvítit našemu nedávno zemřelému panu doktorovi. Ona byla alespoň na jeho pohřbu, mě se ani nezeptali, jestli nechci jít. Mrzelo mě to, jenže doprošování se není můi styl. Pracovala jsem s ním od svého nástupu po zdravce, což je pěkná řádka let. Jeho hrob jsme bohužel nenašy. Asi je pohřbený v Prostějově.
Kamarádka mi ale ukázala jiný hrob. Patří rodině naší bývalé kolegyně. Odpočívají v něm dva bratři. Ten mladší se nedožil ani dospělosti, druhý zemřel před dvěma lety. Bezdětný, bez přítelkyně, jen o pár let mladší než já. Měl hodně přátel. Při pohřbu se spousta lidí nevešla do smuteční síně. Některé moje kolegyně nešly kondolovat, prý by to nezvládly. Na jednu stranu se jim nedivím, během velice smutného pohřu nezůstalo jedno oko suché. Plakali i chlapi. Na druhou stranu je kondolence vyjádření podpory pozůstalým. Z vlastní zkušenosti vím, že i když je člověk zbořený vlastním smutkem, vnímá projevy soustrasti a soucitu. Ať už je to tiché podání ruky nebo slovní podpora, či objetí. Nevynechala bych kondolenci jen proto, že jsem se cítila mizerně a uplakaně.
Na tomto neustále opečovávaném hrobě je spousta hořících svíček a spousta kytek. Pro oba pozůstalé rodiče nastalo už podruhé peklo na zemi. Vychovali dva syny, pochovali dva syny. Nemají žádné vnuky, žádné snachy. Zůstal jim jen nekonečný smutek a plno bolesti. Kdyby neměli jeden druhého, nemají ani pro koho žít. Trvalo celý rok, po druhém pohřbu, než byla kolegyně schopná s námi komunikovat, aniž by se během hovoru nehroutila. Ještě teď má občas slzy v očích. Ale už se dokáže smát. Přesto je z ní cítit strašný smutek. Úplně z ní vyzařuje. Ona a její muž si prošli opravdovým peklem. To by se nemělo stát, aby rodiče přežili své děti...


 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Kitty Kitty | E-mail | Web | 8. září 2017 v 19:54 | Reagovat

K tomu není co dodat. Veškeré naděje jsou najednou v pekle. Ještě že mají svého životního druha. Je to neštěstí.
Moje sestra taky ví, co je to ztratit dvě děti, dva syny. O třetího teď máme strach o to větší. Jeden nemoc, druhý nezaviněná autonehoda. Zbyla po nich spousta dětí, ale co už? Aspoň že se jich teď drží štěstí.

2 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 8. září 2017 v 20:34 | Reagovat

[1]: Kdyby jim zůstali alespoň nějací vnuci...Teď mají už jen jeden druhého. Ještě že jejich vztah tohle peklo vydržel. Ona o svém muži mluví s láskou...

3 Kitty Kitty | E-mail | Web | 8. září 2017 v 20:57 | Reagovat

[2]: Potom je to pro ně pro oba nakonec životní výhra. I když Peklo za nimi už zůstane :-)

4 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 8. září 2017 v 21:07 | Reagovat

[3]: Jen aby zůstalo za nimi...

5 Kitty Kitty | E-mail | Web | 8. září 2017 v 21:09 | Reagovat

[4]: Dokud budou mít aspoň jeden druhého, budou mít společný RÁJ. Až je člověk sražený do kolen, teprve ocení toho druhého :-)

6 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 8. září 2017 v 21:34 | Reagovat

[5]: Tak to máš pravdu. Nadarmo se neříká v nouzi poznáš přítele... ;-)

7 klavesnicetuka klavesnicetuka | Web | 8. září 2017 v 23:57 | Reagovat

mé tetě taky umřel syn...myslím, že se strejdou se z toho pořádně nevzpamatovali doteď, ani se nedivím, už to nikdy nebude jako dřív

8 Elis Elis | Web | 9. září 2017 v 3:17 | Reagovat

Bože to je lituji, celý život prožijí jen ve vzpomínkách, nepřipadají mi že by měli vnitřní sílu tu ztrátu překonat a snažit se žít dál své vlastní životy...

9 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 9. září 2017 v 8:18 | Reagovat

[7]: Je to nejhorší, co může rodiče potkat...

10 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 9. září 2017 v 8:20 | Reagovat

[8]: Oba jsou už v důchodu,ona do něj odešla dřív, aby se mohla doma postarat o umírajícího syna...

11 Ježurka Ježurka | Web | 9. září 2017 v 16:47 | Reagovat

To je hodně smutné, nejhorší co může být je dívat se do hrobu vlastního dítěte. Psala jsem o tom, že mi zemřela dcerka. Byla sice malá, ale byla chtěná a milovaná. Byly jí tři měsíce a tři dny, ale nikdy na ni nezapomenu.

12 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 9. září 2017 v 16:50 | Reagovat

[11]: To je mi líto, že máš takovou smutnou životní zkušenost...

13 Jana Jana | 9. září 2017 v 21:45 | Reagovat

Reny, toho mladšího jsem dobře znala, protože jsem ho učila. Zemřel hned po maturitě. Byl veselý, usměvavý, zkrátka fajn kluk. Jeho nemoc byla strašně rychlá. Na tento hrob se často dívám, protože náš je těsně před jejich. Kamarádka nosí tomu staršímu každý den sportovní noviny, protože byl sportovec. Je to rodinná tragédie, protože oba dva zemřeli na stejnou zákeřnou nemoc. Předpokládám, že myslíme obě dvě stejný hrob. Je mi z toho vždycky moc smutno. :-(

14 Natálie Natálie | Web | 9. září 2017 v 21:48 | Reagovat

hrůza.. sama si tohle nedokážu představit.. už ani to, že by mi dítě umřelo při porodu.. natož abych ho vychovala a už na něj má člověk spoustu vzpomínek a jistě se těšili, že si někoho najde a budou mít vnoučata.. přece jen to patří k takovému životu jako ho vidíme všude okolo... já teď nedávno taky břečela, když od mojí kámošky sestra přišla o dítě.. mělo sotva pár měsíců a měla ho 10 dní doma.. usnulo a už se neprobudilo.. bylo mi to hrozně líto.. už i k tomu, že měla mít původně dvě děti, a už to jedno ji museli vzít.. a nakonec to nezvládlo ani to druhé.. celé tohle mě nějak změnilo v pohledu na to, že být těhotná není jednoduchá věc.. a to že si to přivezete z porodnice domů není důvod aby vám zůstal.. hodně mě takhle situace psychicky dostala..

15 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 10. září 2017 v 8:38 | Reagovat

[13]: Ano Jani, myslíme. Ty noviny tam jsou. Je to hrozně smutné....

16 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 10. září 2017 v 8:42 | Reagovat

[14]: Je hrozné, když odejde maličké miminko. I když se ho to týká jen okrajově, člověk si úplně jinak srovná hodnoty...

17 Hanka Hanka | 10. září 2017 v 11:26 | Reagovat

Takových a podobných případů je, bohužel, celá řada. Moje teta se strýcem přišli o jediného syna, který po nešťastné události zemřel ve 24 letech. Bylo to ve čtvrtek a v sobotu měli jet k rodičům jeho nastávající domlouvat svatbu. Takže naprostý šok. Teta vždy říkala, že neví, jak ten pohřeb  přežila. Léta žili ti manželé spokojeně, ale jen ve vzpomínkách. Stále udržovali Lubošův pokoj, každou sobotu jezdili na hřbitov. Kdysi aktivní lidé naprosto změnili styl života - přestali chodit na kulturní akce, na plesy, už nejezdili na zájezdy. Snažila jsem se jim to vymluvit, nedalo se. Jak přibývala léta, teta kolikrát říkala - kdo z nás umře dříve, ten vyhraje. Dnes mohu říci, že to vítězství bylo její a přesvědčivé. :-?

18 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 10. září 2017 v 13:56 | Reagovat

[17]: Díky takovým ranám osudu si člověk uvědomí, že by si měl sakra vážit toho, co má. Ta naše bývalá kolegyně se s námi občas sejde. Není úplně uzavřená do svého žalu. Ani si nechci představit, jak jí ve skutečnosti je... :-)

19 Meduňka Meduňka | Web | 11. září 2017 v 21:52 | Reagovat

Zařadila jsem tento článek do výběru na tema-tydne.blog.cz ;-)

20 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 12. září 2017 v 9:29 | Reagovat

[19]: Děkuji ti :-)

21 Iris Iris | E-mail | Web | 15. září 2017 v 20:35 | Reagovat

Já tak nekondoluji, jsou to pro mě muka a jsou opravdu případy, kdy ze smuteční síně utíkám jako první!
Těžko se to vysvětluje.

22 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 18. září 2017 v 9:12 | Reagovat

[21]: Když to nejde, tak to nejde...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Na fotografie a obrázky na tomto blogu, pokud u nich není uveden zdroj,
se vztahují veškerá autorská práva.