Myslet pozitivně s úsměvem na rtech Usmívající se

Květen 2018

Z jednoho konce na druhý

27. května 2018 v 14:53 | Chudobka1970 |  Téma týdne
Ráda se ztrácím v příbězích. Pokaždé, když otevřu knihu nebo čtečku, jsem natěšená, jaké to tentokrát bude. Napínavé nebo nudné? Málokdy nedočtenou knihu odložím. Vždy se snažím prokousat se nezáživným čtením do snad zajímavého konce.
Začátky jsou občas nudné. Popisy postav, jejich charakteru, prostředí v němž se pohybují, to se někdy prostě nevydaří. Jenže je potřeba tím projít. Když se k tomu všemu ještě autor pustí do víc dějových linek naráz, bývá obtížné se v té spoustě nových informací orientovat.
Třeba při čtení knihy Dům v nebi od Amandy Lindhout jsem se hodně přemlouvala, abych pokračovala. Začátek byl hodně popisný a takový nezajímavý. Na slibované autentické zážitky z únosu jsem si musela počkat opravdu hodně dlouho. Musím však říct, že to stálo za to. Konec vyprávění jsem doslova hltala. Je to opravdu silný příběh.
Nevadí mi číst knihy z čtečky. Stáhla jsem si ji do mobilu, nastavila si v ní noční režim a čtu hlavně večer. Dost jsem také přečetla během čekání na vyšetření. Je to docela praktické. Človek u toho docela zklidní a uvolní. Další výhodou je možnost stáhnout si knihu zdarma nebo za minimální poplatek. Tištěná kniha je na mé poměry docela drahá. A v knihovně taky nemají všechny tituly zrovna k dispozici. Takhle jsem přečetla doslova jedním dechem nový příběh Dana Browna Počátek. Zaujal mě od prvních stránek až do konce. Úplně stejné to bylo s knihou Skryté zlo od Sandry Brown. Sotva jsem ji začala v čtečce listovat, nebylo úniku. Začátek mě okamžitě vtáhl do děje. Byla jsem děsně zvědavá, jak to celé dopadne. No a konec byl naprosto úžasný.
Je to naprosto nepřekonatelné, když se autorovi podaří udržet nás čtenáře od samého začátku příběhu, až do jeho konce v napětí.

Moje elektronická knihovna


Štěstí

13. května 2018 v 11:28 | Chudobka1970 |  Téma týdne
Štěstí, co je štěstí?
Muška jenom zlatá,
která za večera
kol tvé hlavy chvátá,
oblétá ti skráně,
v kadeři se skryje,
v dlaně hlavu skládáš,
ruka utlačí je.






Na zahrádce

7. května 2018 v 13:06 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní
Kamarádčina zahrádka se mi už dlouho líbí. Je tam tak nějak útulno. Je docela velká. V její okrasné části krásně voní nakvétající květiny. Podařilo se mi ulovit pár fotek a řekla jsem si, že se s váma o ně podělím.

Tuhle pivoňku asi všichni známe.
Až začně kvést, bude jejích lístků všude plno.


Toto je také pivoňka.
Řekla bych, že voní výrazněji, než ta klasická.
Její listy mi připomínají kopr.


Od té doby, co mi zázračně vykvetly před domečkem, je mám ráda.
Ale musí zůstat na záhonu, třeba jako zde,
pastva pro oči, viďte...


Yettiho stopy vedou, jak jinak, ke kytičkám.



Tomášek se rád vyhřívá na sluníčku.


nevím jak se jmenují,
říkám jim srdíčka
a mám je od malička moc ráda.


Ona se schválně otočila, opaluje se totiž...


To by byla pusa, jenom by to mlasklo... :-)
Ale stal by se z žabáka princ?


Tak nevím, je to dýně, není to dýně...?


Tahleta želvička je roztomilá.






Princové

4. května 2018 v 17:07 | Chudobka1970 |  Téma týdne
Ukažte mi dítě, které nemá rádo pohádky. Když ho večer máma nebo táta uloží do postýlky a začnou vyprávět ten krásně romantický příběh, v němž je vždycky zlo potrestáno a dobro s láskou vyhrají. S věkem rodiče přitvrdí a z pohádek se někdy stávají takové malé horůrky. Děti se rády bojí. Když povyrostou, ponoří se do psaných či hraných příběhů sami. Mnohdy pak v noci sní, jak statečně vysvobodili tu svoji princeznu ze spárů devítihlavé saně nebo jak je princ probudil ze stoletého spánku.
Nebyla jsem jiná. Snění jsem v tom správném věku milovala. Za zavřenými víčky mě vždycky zachránil ten správný krásný princ. Jednou dávali v televizi film O Sněhurce. On to byl spíš takový pohádkový příběh. Děti ze vesnické školy připravují divadelní představení. Hlavní hrdinka by ráda dostala roli Sněhurky. Chtěla být políbena... Tehdy se mi ten film strašně líbil. Snila jsem o svém krásném princi. Jak šel čas, podoba prince se mi zhmotnila...

klikem na fotky se zobrazí jejich zdroj
Toužila jsem být Popelkou...


Taky jsem si ve snu hrála na Zlatovlásku...
Zlatovlásko, krásko, řekni co bude dál,
Zlatovlásko, krásko, chce tě bohatý král...


Taky tohle princátko jsem vždycky o Vánocích bláznivě milovala.
Jenže on miloval kromě Krasomily ještě Marušku.
No a já nevěděla, kterou z nich chci být víc.

Snění mi zůastalo i v dospělosti. Někdy není špatné zavřít oči a představit si svého vysněného prince místo právě naštvaného, nerudného a soptícího manžela. To už ale ale princem není ani Honza Čenský, ani Pavel Trávníček...


Tenhle Odpadlík sice není princ a už vůbec ne na bílém koni,
ale je to sexy ochránce s krásnou motorkou.

Snění o krásném princi na bílém koni, který mě osvobodí z nudné šedi všedních dní jsem časem vyměnila za docela obyčejné sny pracující matky. Třeba o tom, že se po noční vyspím, přestože děti nejdou do školy. Nebo o tom, že vyhraju ve sportce (kterou nesázím) první cenu a poletíme všichni na krásnou all inclusive dovolenou. Anebo že syn dokončí vysokou a já budu pyšně prožívatjeho promoci...
Stejně mám ta svoje princátka ráda. Vlastně pohádky i romantické příběhy. Mám totiž ráda dobré konce. Hlavně v životě, tam jsou totiž nejdůležitější.
Co na tom, že z prince se vyklubal normální chlap a místo na koni přijel na "pinckovi" alias "fichtlovi". Hlavní je, že se máme rádi a žijeme šťastně a spokojeně.







Na fotografie a obrázky na tomto blogu, pokud u nich není uveden zdroj,
se vztahují veškerá autorská práva.