





Všechny 3 příběhy reálný a smutný ,ale realita opravdu taková může být a je - smutná .
Krásně napsané. Stáří se dá prožít aktivně, pokud slouží zdraví. A to nejen tělesné, ale i duševní.
Moje babička trpěla alzheimrem. Fyzicky zdatná, ale měla jen občas jasné chvilky, kdy si uvědomovala kým je. Utíkala mamince z bytu, někdy jen po domě, kdy budila v noci sousedy a vyprávěla jim, jak sloužila u Lobkowiczů na zámku. Pak přišly problémy s hygienou a já se snažila mamince pomoci. "Děkuju vám paní", jsem slyšela tři dny. A ten čtvrtý se projasnila mysl a babička, kterou jsem milovala, mě poznala: "Ty jsi za mnou přijela?" Mělo smysl jí říkat, že už jí tři dny převlékám, myju a peru její věci?
Maminka měla obrácený problém, artridudu, revmatismus a bolesti. Mozek pracoval analyticky. Chtěla jsem jí dosloužit, ale sestra byla proti a "šoupla" jí do LDN. Téměř neschopná pohybu, odkázaná na pomoc druhých, těšící se z nívštěv, kdy si uvědomovala, že takhle vypadá konec.
Co je lepší![]()
Staří je kouzelná obálka.
Teprve až se otevře...
Ve kterém z těch příběhů jednou budem my?
[1]: Žít naplno každý den a dokázat se radovat i z maličkostí... ![]()
[2]: Realita dokáže být nejen smutná, ale i velmi krutá. Třeba když slyšíš tohle: Ve své podstatě to není moje matka, musím se šetřit, až se mě moji rodiče budou potrebovat.... ![]()
[3]: V takových případech je bezva nemít sourozence. Muselo to být pro tebe dost těžké. A to ani nemluvím o mámě... ![]()
[4]:... teprve pak se uvidí, jaké karty nám osud rozdal... ![]()
[5]: Možná raději nic nečekat, na nic se nespoléhat a prostě žít život jak nejlépe umíme...
Dávat, ne brát...
Odpouštět, ne nenávidět...
Přát, ne závidět...
Milovat a mít rád...
Stáří...
ti co se jich to týká, už nenapíšou, či nedokáží objektivně napsat jaké je jejich stáří. Ti co to pozorují jen "z venčí" to dokáží tak hezky popsat jako blogerka Chudobka. Jakoby její zaměstnání souviselo s péčí o lidi nad 60 let. O seniory...
Není nad vlastní zkušenost péče o rodiče, není nad každodenní žití s nimi v jejich stáří.
Kdo nepoznal, nemůže posuzovat.
Kdo to zná "jen" z vyprávění, myslí si, že starý člověk je jako malé dítě.
Takový Omyl s velkým "O" mohl napsat jen ten, kdo nezažil...
Chudobko, Vaše postřehy jsou Vaše, moc Vám přeji, abyste je nikdy nemusela zažívat denodenně s Vašimi rodiči.
Stáří je kruté, není pohádkové, ale o tom vědí jen ti, co zažívají...
Jen...
i děti rodičů stárnou..., co pak? ![]()
[4]:
Neřekla bych Pavle,
s kouzlem to rozhodně nená nic společného.
Bohužel. ![]()
[1]:
I když není stáří opuštěné,
není hezké Evi, to mohu jen potvrdit,
nevím jakou máš zkušenost s rodiči ve věku nad 60 let, kdy už zdaleka nejsou jak malé děti. ![]()
[11]: Milá Sugr, mezi postřehy jsou i ty moje, s mými rodiči, s tchýní a tchánem. Jsou to moje prožitky...
[14]:
Chudobko, mám uveden mail na svém blogu, pokud jsi něco podobného zažila či zažíváš, a budeš mít čas a náladu, ozvi se mi, je to velmi těžko období...,
nepochopí,kdo nezažil...
Pěkně a citlivě napsané. Jsou to zcela individuální příběhy, někdy spokojené, jindy méně šťastné. Ale to ostatně neplatí zdaleka jen pro stáří.
[16]: Stáří rozhodně není procházka růžovou zahradou... ![]()
O všem, o čem píšeš, přemýšlím každou noc od tří do pěti, kdy ne a ne znovu usnout.Zatím dobrý, pokud se ráno vzbudím,dejchám a nějak se vyplazím z postele, je to dobrý. Ale jak to bude postupovat a končit, o tom bych raději nepřemýšlela.Jenže myšlence neporučíš a nespavost je úrodná půda pro takové myšlenky.
Má babička, které je 92, se nedávno po pádu vrátila z LDN. Za tu dobu se stihla pohádat se synem a snachou, mým tátou a nevlastní mámou. Řekla, že s nimi končí, že si vše zařídí sama a oni to přijali. A na koho to asi tak padlo? ![]()
Co člověk, to osud a úplně jiná cesta.
Přála bych všem krásné a důstojné staří, jenže co jsem viděla na interně, v domovech důchodců a na geriatrickém oddělení psychiatrického ústavu, má hodně vzdáleno do ideálu.
Tohle, je, milá Chodobko, velmi výživné téma.
Jedna moje příbuzná nechala svoji dceru prodat dům, odstěhovaly se spolu do paneláku a později chtěla k jinénu svému potomkovi, tyto další děti tím obrali o dědictví po tátovi. Byt zůstal té dceři! Ale postarala se o mámu, to jo.
Já sama už přecházím plynule do této kategorie, mladí, kterým je kolem padesáti ( kdy to stihli? ) mají občas se mnou taky radosti, když potřebuji odvést z nějakého špitálu!
Naštěstí máme dobré vztahy, juch.
Jiřina z N.
OPRAVA:
mělo být odvézt, vodit z Prahy k nám by bylo zdlouhavé!
Omlouvám se. Jiřina z N.
Tohle je téma, o kterém se nepíše lehce, ale je potřebné. Říká se, že každý zestárne, ale každému se to nepodaří. Dost lidí umírá ještě v mladém věku a těm starším a starým pak zbývá další trápení. V naší společnosti se pěstuje hlavně kult mládí a krásy, téměř denně jsou nám podstrkávány fotografie nějakých "celebrit", jak se má vypadat ve zralém věku a když se přehoupne čtyřicítka, je člověk pro některé už "starý" a pozná to hlavně, když hledá práci. Neválí-li angličtinu téměř jako rodilý mluvčí a nevypadá-li jako herec, nehledí se na jeho zkušenosti a je mu to dáváno najevo, což zase nejsou tak řídké případy. Vztah ke starým lidem se vytváří už v dětství a určitě dítě vnámá, jak se rodiče, kteří mu většinou jsou vzorem, chovají ke starým a starším lidem. Občas to vidím a je mi z toho špatně. Pokud je člověk zdráv (aspoň obstojně) i ve stáří, pak má vyhráno. Poblíž mého bydliště je "domov" pro nemocné Alzheimrem. Takový závěr života si lidé nezaslouží, i když si to možná neuvědomují. Takových témat, jako je tohle, by mělo být více a Chudobka to dovede hezky popsat. ![]()
Nikdo neví, v kterém z příběhů jednou bude...
Zařazuji do výběru. Čekala jsem, co z toho vyleze za pointu a je trefná... krásná i děsivá...
Kdo nezkusil na vlastní kůži, neuvěří. Moje kamarádka kvůli mamince ztratila celý život. Nevdala se, neměla děti, podrážděná, nadaná, ale nadání jí přišlo vniveč, zanechala práce kvůli mamince ... . Teď je sama, zatrpklá, ale pořád se snaží najít sociální kontakty. Ale s partnerstvím - nechci být špatným prorokem - to nejspíš nevyjde. Má zvláštní představy a požadavky na partnera.
Denodenní péče o starého člověka, když má člověk vlastní rodinu, bydlí jinde, není nikdo, kdo by ho alternoval, chodí do práce, fyzicky to snad by ještě nějakou dobu zvládal (někdy je sám nemocen - můj švagr), ale ta psychika. Lidé mnohdy nevědí, co říkají a jaký to má dopad na ty, co se o ně starají. Nelze se na ně zlobit. Mnozí říkají, já už to nevydržím, zemřu dříve než ona/on. Než být odkázaná na denodenní pomoc dětí, nechtěla bych jim být na obtíž, by asi byla lepší pečovatelská služba v domácím prostředí, pokud by člověk mohl být sám. Ale úplně nejlépší v pozdním věku je jít spát a už se neprobudit a do konce života být soběstačný. Což je idylka, protože nikdo neví, jak skončí. ![]()
[20]: A to mě mrzí Jani, staří lidé bývají občas umanutí a špatně snášenliví...
[21]: Mluvíš mi z duše Simi, úroveň nemocnic by se měla posuzovat podle LDN...to bychom se nestačili divit...
[24]: Chování vnoučat k babičce je mi taky občas proti srsti. Občas bych rodiče těchto rozmazlených nevychovanců chytla a pořádně s nima zatřepala, aby se konečně probrali...
[27]: Tak a to je druhá stránka stáří. Sama jsem si vyzkoušela, jak dokáže vysávat z člověka energii a brát chuť do života. Tátu nezajímalo, že mám i svůj osobní život, svou rodinu, práci. Na prvním místě měl být on, na druhém a třetím taky on, pak já s vnuky a pak teprve zbytek světa. A přitom to byl jinak velmi hodný člověk. Ale samota umí být hodně zlá...
Na konci března zemřela manželova maminka. Dožila se požehnaného věku 87 let, ale bohužel několik posledních let trpěla Alzhaimerovou nemocí. Čtyři roky byla v DD, kde je oddělení pro tyto nemocné. Domácí péče už nebyla možná. Poslední dva roky už jen ležela, nemluvila a myslím, že už nás ani nepoznávala. Takový konec života si nikdo nezaslouží, tahle nemoc vezme člověku všechno osobnost, vzpomínky, všechno, co znal a uměl. Ne každý má štěstí, že konec života prožije v dobré fyzické a psychické kondici.
Moc hezky a pravdivě napsané. Opravdu nikdo z nás neví, co nás čeká ve stáří, a to je dobře. Smutné a opuštěné stáří nechce žádný z nás, a tak dokud to jde, tak si ten život užívejme