close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nově na: Chudobka.blogspot.com

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Červenec 2020

Šibřinky - dodatek

14. července 2020 v 21:04 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní
Byla jsem tak ráda, že se mi povedlo vydat článek, že jsem si nezkontrolovala, jestli tam mám všechny fotky. Tahle mi unikla...


Pirát a jeho žena...

Šibřinky

13. července 2020 v 14:28 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní

V březnu, na jeho začátku, těsně před vypuknutím toho šílenství s covidem mě manžel překvapil. Chtěl jít na Šibřinky. Já měla v tu sobotu zrovna denní, ale co bych pro milovaného chotě neudělala. Kostýmy jsme si zadali v půjčovně týden dopředu. Stačilo je pouze vyzvednout. A mohlo se juchat...




Parta hic, práce nic...






Karkulka s vlkem.
Vlk měl drápky na rukách i na nohách.
Ale během večera začal pelichat a ztratil je....






Broučci a jiná lesní havěť.





Hezká maska, ale nějak nevím, co to je?
Nejspíš Harlekýn.





Krásné paní šnečkové.
A jak jim chutná....





Hladká a polohrubá mouka z Věrovan.
Nebo z Určic????





Nápis na zádech :
Země původu: So z Horčec

Překlad:
Země původu: Jsem z Určic





Druhá moučná dvojička.
Jedna je z Věrovan a druhá je babiččina volba.
Dohromady tyhle 4 mouky dostaly jednu z hlavních cen za zajímavé masky.





Pozor lupič!!!




Můj muž dostal tuhle pozvánku....





a chvilku na to otevřeli na place tenhle gay bar... :-)






Umělecká skupinka.





Detail velice zvláštně pojaté masky z umělecké skupinky.
To je přece náš Kája :-)



Vtipná maska.
Odpověď na mediální hrozbu, která se bohužel splnila.





Hezká výhra pro řidiče...
Můj muž se obětoval....






50 let

8. července 2020 v 9:28 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní
Od 13. června mi není cet, ale sát. Zádný zlom se prozatím nekonal. Jen se na tu padesátku tak nějak necítím. Když mi syn zazpíval Už ti lásko není třicet let, už ti není ani třicet pět, málem jsem se urazila nad jeho prostořekostí. On jenom poznamenal, že teď už to musím brát, teď už je to tak.
Jak už to tak bývá, pozvali jsme rodinu a přátele na oslavu. Týden dopředu jsme zmatkovala, jestli bude všeho dost. Bylo a ještě zbylo. Ještě, že tak.



Do našeho prťavého 2+1 bycho se nevešli,
ale tady bylo prostoru víc než dost.
I na tančení.
Stoly jsem si nazdobili sami a curkoví nám upekla známá.
Tátova sestřenice mi upekla ještě vdolečky a tubičky, neboli šmetýnky.




S padesátkou mi pomohla synova slečna.
Co ona vymyslela, já zpracovala.
Pětka je moje dětství, nula dospělost.
Vybírala jsem schválně legrační fotky,
účes ala hrnec a podobně.





Výrobu rautu jsme přenechali odborníkům.
Některé kousky vypadaly skoro umělecky.
Chutnaly výborně.
Ovoce mi zbylo.




Tohoto krasavce má na svědomí synova slečna.
Můj muž nejevil o objednání dortu žádný zájem.
Já řekla, že sama si dort na narozky kupovat nebudu, raděj se bez něj obejdu.
Ona nechala udělat vynikající dort s malými dortíčky.
Byly na dračku, na mě se nedostalo.
Dort nám všem strašně chutnal.
Nebyl přeslazený, spíš malinko kyselý po rybízu.
Mňam.




Moje kamarádky mi také přišly popřát.
S Janou a Lenkou (fotky nad sebou) jsem vyrostla.
S jejich rodinami se známe navzájem.
Zdenču znám z práce, jsme na jedné vlně, jako sestry.




Neteřinka a její láskyplné objetí.




Přišel i smrťák.
Aby mi to nebylo líto, potřásl si pravicí se všemi na sále.
Byl to veselý smrťáček, oni ho totiž skoro všichni, až na mě, poznali.
Manželův bratranec je veselá kopa,
přinesl si s sebou spoustu ptákovinek,
mezi jinými i obvaz s hřebíkem...




Nejmíň dva roky mi muž nedal žádnou kytku.
Teď to napravil.
Syn se slečnou sledovali moji reakci, nezklamal jsem, slzičky štěstí se mi koulely po tváři.
Kytice krásně voněla.




Manžel se překonal.
Koupil dva poukazy dle vlastního výběru.
Když mi řekl, co předběžně zamluvil,
moc jsem mu nevěřila.
Ale dnes už je to potvrzené a zamluvený hotel a letenka.
Víkendová Paříž...




Můj nevěřícný a dojatý pohled mluví sám za sebe.
Děti mi daly Xoga Lenovo notebook.
Mé otázce při vybalování se smáli asi všichni, hledala jsem totiž myš...
Syn byl pak při mém zaučování neobyčejně trpělivý.




Klubíčkový dort od Zdenči




Doma jsem ho rozbalila.
pod vrchním klubkem na mě vykouklo jahodové frizante,
spolu se 4 kvalitními háčky s ergo rukojetí.
Klubíčka se mi podařilo vecpat k mým pěti do šuplíku.
Když jsem chtěl zlikvidovat papír na tácku po klubkách,
nevěřila jsem svým očím.
Ona, která neháčkuje, někde sehnala kompletní návod na šátek a vytiskla ho.
Dobrých pět minut jsme to rozdýchávala se slzami v očích.




Parádní dárková kazeta v kůži.
Stylová.
Už se těším, jak budu ochutnávat její obsah...




Synovec tvrdil, že je to dílo celé rodiny.
Bezva nápad.
Takový veselý, neotřelý.
Už vím, že nejsem žádná paprika
a že moje studentská léta jsou v prdeli...




Dárečky v jedné mozaice.




Dárečky na pohovce hezky pohromadě





V
Veselá přáníčka.
Narozeninový test dopadl na výbornou...




V pokojíku to nádherně vonělo, jako v květinářství.





Spolu s řezanými květinami jsem dostal i několik rostlých.
S orchidejkami to trochu umím, ale kala mi dělá starosti.
Vadne a já netuším proč.




Renata Renatě.
Od kolegyňky z urolky...





Heč, přijela mi popřát i rocková babička Tina Turner.
Zazpívala a vyfotila jsem se hitmanem Michalem Davidem.
Hrála nám tam hudba mého raného dětství, mého útlého mládí i mé krásné dospělosti i mé současnosti.
Bylo to hodně veselé...




Užívali si to mladí i ti dříve narození...




Tak co myslíte, povedlo se nám to?
Podívejte se na mě a co uvidíte?
Šťastnou a spokojenou Chudobku...


Svítí tam nahoře

1. července 2020 v 18:01 | Chudobka1970 |  Téma týdne
Když v noci zvednu hlavu a zadívám se na oblohu plnou hvězd, vzpomenu si na jednu filmovou pohádku. Možná ji znáte i vy, jmenuje se Dračí srdce. Vypráví příběh draka, který neskončil zrovna happyendem. Na nádvoří leží mrtvý drak. Všichni jsou smutní. Najednou se tělo draka rozsvítí stovkami malých jasných světýlek. Světelná silueta draka se zvedne ze země a v doprovodu velice krásné, emotivní melodie se vznáší nahoru, na nebe. Tam se zářící dračí duše nejdřív spojí v jedinou velikou zářící hvězdu, která se rozloží na miliony malých hvězdiček. Teprve potom z nich vznikne nádherné souhvězdí draka...
I přesto, že jsem film viděla několikrát, pokaždé mě tenhle smutný konec rozlítostní a dojme...
A tak si představuji, že na hvězdné obloze září i lidé, kteří mě sice opustili, ale přesto navždy zůstali v mém srdci...

Tonda, můj spolužák ze základky. Seděli jsme spolu pár let v lavici. Byl levák, seděl vlevo, já vpravo. Přes uličku jsem měla po pravici jeho dvojče Jarka. Byli jsme kamarádi. Měl ještě sestru Janu, ta byla coby porodní asistentka u porodu mého staršího syna. A měl taky bráchu Mirka, moji pubertální platonickou lásku, která ovšem o mé existenci nejspíš vůbec netušila. Tonda měl rád box. Tahle fotka je z jenoho jejich soustředění, zakončeném zápasem. Jeho život vyhasl příliš brzy. Pád na kole si vyžádal mladý život. Jeho hvězdička na nebi svítí už neuvěřitelných 25 let.



Jenda, další můj spolužák ze základky. Už ve škole měl srdce na dlani. Jeho jméno nosí můj starší syn. Měla jsem slavobránu jako jedna z prvních a přišli mi na ni také moji spolužáci z Otaslavic. Tehdy Jenda přebral a hledal boty. Neptejte se mě jak je ztratil, vím jen, že byl vcelku teplý červen 1989. Můj táta si taky přihnul, vždyť vdával jedinou dceru. Jeho veselý dotaz:"Jeníčku, kde máš botičku?" si budu pamatovat nejspíš do konce života. Jendova hvězda svítí na nebo od roku 2014, jak ten čas letí... Vinu nese jeho zrádný přítel alkohol. Smutný konec mladého muže.



Marcela (ta uprostřed) bydlela kousek od nás, mě, Jany a Lenky (ta není na fotce). Jako děti jsme si hodně hrávaly spolu. Sousedka z domu, kde žiji dnes, si mě pamatuje i s kočárkem, jezdila prý k Marcele na prádzniny. Ve školce měla jednou Marcela epileptický záchvat, tak zvaný petit mal. Dlouho jsem si pamatovala, jak strnula, zatla se a třepala se. Pak musely soudružky učitelky převléknout její lehátko. Teprve až na zdravce mi v celé síle došlo, co se vlastně tehdy stalo. Jana i Marcela se později přestěhovaly do nových domů na vzdálenější konec dědiny, ale přátelství přetrvalo. Chodili jsme spolu na zábavy a tam si našly partnery pro život. Když byl Marcelin Peťa na vojně, přestala chodit i na zábavy. Čekala na něj. Vychovala dvě děti. Odešla do nebe strašně rychle. Srdíčko přestalo bít na sklonku roku 2017. Dověděla jsem se to kratičce po své operaci, ještě na nemocničním lůžku. Parte mi poslal její tatínek právě po oné sousedce. Dojalo mě, že si zlomený otec vzpoměl. Marcelina hvězda začala na nebi svítit, když jsem se začala uzdravovat. Byla jsem z to strašně smutná...




Tetina,neboli mámina teta. Žena, která se hodně podílela na mojí výchově. Chodila jsem k nim ráda, onikala jsem jim. Když si mě "stréc" vzali na kolena a hráli jsme "ták jedou páni, ták jedou kmáni...", byla jsem na vrcholu dětského blaha. Měli nesvéprávného syna. Miroš byl jako beránek, tedy pokud nemusel pracovat na jedné ze dvou zahrad. Na květinové zahrádce se pěstovali kromě jiných narcisky, voskovky a macešky. Vysazovali s nima hrob. Tetina byla "paní kuchařka". U ní jsem snědla i to, nad čím jsem doma ohrnovala svůj mlsný nos. Odešla do nebe v roce, kdy se narodil můj starší syn. Strýc zemřel už v mých 6 letech a Miroš dožil u mého táty. Jejich hvězda svítí 31 let.




Tetiny bratr, "stréc" Babica, je na fotce přsně tak, jak si ho pamatuju. S kotýlkem rumu u pusy. Veselá kopa, co nezkazí žádnou srandu. Při každé návštěvě, no a že jich během týdne bylo, dostal od tetiny, Mařenky, štamprličku. Strýc si zlomil krček stehenní kosti a zemřel v době, kdy jsem dělala zdravku. Vůbec jsem netušila, že má příbuzného, nejspíš synovce nebo prasynovce, který je jeho věrnou kopií. Během pého působení na traumatologii tam ležel. Když jsem ho uviděla, byl to strašný šok. Jako bych viděla ducha. Strécova rumově zbarvená hvězdička se nejspíš v tu chvíli smála...




Pan Doubrava. Vlevo. Táta kamarádky Jany, kamarád a věčný souputník mého táty. Sedí uprostřed. Chvíli se měli rádi, chvílemi to mezi nima bylo na nože. Každopádně to byl človíček, který byl součástí naší rodiny, hlavně když už chyběla moje máma. Ať táta chtěl nebo ne, byl pan Doubrava jeho oporou v těžkých chvílích. A kdo je ten třetí, s taškou v ruce? Jejich společný kamarád, jehož syn vlastní restauraci v Krkonoších, pod jejíž okny tři spokojení důchodci na výletě sedí. Všichni tři už tu nejsou. Pan Doubrava odešel hodně brzy a strašlivě rychle. Jeho život vyhasl v jeho 65 letech během pár hodin doma, téměř v náručí své ženy. Svítí na nočním nebi a nejspíš poslouchá housličky, které tak miloval.




Bratr a sestra. Táta a teta Fanynka. Měli se rádi. Skoro každý tátův nákup jsme zakončili na návštěvě v Seloutkách. Teta byla úžasná. Naučila se, narozdíl od táty, požívat mobil. Každáý rok mi psala krásné smsky k narozeninám i ve svátky. Pro moje kluky je to ta teta, co posílala zprávy z mobilu. Na téhle fotce je už můj táta hodně nemocný. On se vlastně neměl dožít ani 30 let, měl srdeční vadu. Jako malý několik měsíců strávil na lůžku a nechodil do školy. Ale on byl bojovník. Dožil se 78 let. Ještě se se mnou rozloučil, počkal, až zamknu a vhodím klíč za okno a pak v tichosti rozsvítil svou zářivou hvězdu na nebi. Mám tě moc ráda tati...
A teta? Odešla rok po tátovi. Teď si tam na nebi svítí spolu. Bráška se setřičkou.



Žena, která mě vychovala. Žena, která mi dala pocítit, co je to bezpodmínečná láska. Žena, která sama nemohla mít děti. Moje milovaná máma. Troufnu si říct, že není větší lásky než mateřské. Vidím ji v neuvěřitelných situacích. Jak sedí na velikém balvanu na Štrbském Plese a nemůže z něj dolů. Jak mě vytahuje na sedačku lanovky a pode mnou už není pevná zem. Jak se šťastně dívá na mě a mého novopečeného manžela při svatebním obědu. Jak je rozrušená a dává si štamprlku na posilněnou, když mě můj muž veze do porodnice. Jak je spokojená, když se rozhodneme pokřtít syna. Jak je naštvaná, když dávám skoro ročního syna po obědě spát, přestože ona by si s ním chtěla hrát. Jak se mi během zrádné nemoci ztrácí před očina. Slyším jak říká, že to nebude dobré... Jsem nekonečně ráda za to, že mohla odejít doma, ve své posteli, vedle svého milovaného taťka. Už 30 let mi její hvězda září na cestu životem. Mami, děkuju za to, žes tu pro mě byla....

Těch hvězd, co svítí z nebe je mnohem víc.
Každá z nich má svůj příběh.
Každá z nich mě nějakým způsobem ovlivnila.
Každé z nich děkuji, že jsem ji směla poznat.


Na fotografie a obrázky na tomto blogu, pokud u nich není uveden zdroj,
se vztahují veškerá autorská práva.