close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nově na: Chudobka.blogspot.com

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Šibřinky - dodatek

14. july 2020 at 21:04 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní
Byla jsem tak ráda, že se mi povedlo vydat článek, že jsem si nezkontrolovala, jestli tam mám všechny fotky. Tahle mi unikla...


Pirát a jeho žena...
 

Šibřinky

13. july 2020 at 14:28 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní

V březnu, na jeho začátku, těsně před vypuknutím toho šílenství s covidem mě manžel překvapil. Chtěl jít na Šibřinky. Já měla v tu sobotu zrovna denní, ale co bych pro milovaného chotě neudělala. Kostýmy jsme si zadali v půjčovně týden dopředu. Stačilo je pouze vyzvednout. A mohlo se juchat...




Parta hic, práce nic...






Karkulka s vlkem.
Vlk měl drápky na rukách i na nohách.
Ale během večera začal pelichat a ztratil je....






Broučci a jiná lesní havěť.





Hezká maska, ale nějak nevím, co to je?
Nejspíš Harlekýn.





Krásné paní šnečkové.
A jak jim chutná....





Hladká a polohrubá mouka z Věrovan.
Nebo z Určic????





Nápis na zádech :
Země původu: So z Horčec

Překlad:
Země původu: Jsem z Určic





Druhá moučná dvojička.
Jedna je z Věrovan a druhá je babiččina volba.
Dohromady tyhle 4 mouky dostaly jednu z hlavních cen za zajímavé masky.





Pozor lupič!!!




Můj muž dostal tuhle pozvánku....





a chvilku na to otevřeli na place tenhle gay bar... :-)






Umělecká skupinka.





Detail velice zvláštně pojaté masky z umělecké skupinky.
To je přece náš Kája :-)



Vtipná maska.
Odpověď na mediální hrozbu, která se bohužel splnila.





Hezká výhra pro řidiče...
Můj muž se obětoval....






50 let

8. july 2020 at 9:28 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní
Od 13. června mi není cet, ale sát. Zádný zlom se prozatím nekonal. Jen se na tu padesátku tak nějak necítím. Když mi syn zazpíval Už ti lásko není třicet let, už ti není ani třicet pět, málem jsem se urazila nad jeho prostořekostí. On jenom poznamenal, že teď už to musím brát, teď už je to tak.
Jak už to tak bývá, pozvali jsme rodinu a přátele na oslavu. Týden dopředu jsme zmatkovala, jestli bude všeho dost. Bylo a ještě zbylo. Ještě, že tak.



Do našeho prťavého 2+1 bycho se nevešli,
ale tady bylo prostoru víc než dost.
I na tančení.
Stoly jsem si nazdobili sami a curkoví nám upekla známá.
Tátova sestřenice mi upekla ještě vdolečky a tubičky, neboli šmetýnky.




S padesátkou mi pomohla synova slečna.
Co ona vymyslela, já zpracovala.
Pětka je moje dětství, nula dospělost.
Vybírala jsem schválně legrační fotky,
účes ala hrnec a podobně.





Výrobu rautu jsme přenechali odborníkům.
Některé kousky vypadaly skoro umělecky.
Chutnaly výborně.
Ovoce mi zbylo.




Tohoto krasavce má na svědomí synova slečna.
Můj muž nejevil o objednání dortu žádný zájem.
Já řekla, že sama si dort na narozky kupovat nebudu, raděj se bez něj obejdu.
Ona nechala udělat vynikající dort s malými dortíčky.
Byly na dračku, na mě se nedostalo.
Dort nám všem strašně chutnal.
Nebyl přeslazený, spíš malinko kyselý po rybízu.
Mňam.




Moje kamarádky mi také přišly popřát.
S Janou a Lenkou (fotky nad sebou) jsem vyrostla.
S jejich rodinami se známe navzájem.
Zdenču znám z práce, jsme na jedné vlně, jako sestry.




Neteřinka a její láskyplné objetí.




Přišel i smrťák.
Aby mi to nebylo líto, potřásl si pravicí se všemi na sále.
Byl to veselý smrťáček, oni ho totiž skoro všichni, až na mě, poznali.
Manželův bratranec je veselá kopa,
přinesl si s sebou spoustu ptákovinek,
mezi jinými i obvaz s hřebíkem...




Nejmíň dva roky mi muž nedal žádnou kytku.
Teď to napravil.
Syn se slečnou sledovali moji reakci, nezklamal jsem, slzičky štěstí se mi koulely po tváři.
Kytice krásně voněla.




Manžel se překonal.
Koupil dva poukazy dle vlastního výběru.
Když mi řekl, co předběžně zamluvil,
moc jsem mu nevěřila.
Ale dnes už je to potvrzené a zamluvený hotel a letenka.
Víkendová Paříž...




Můj nevěřícný a dojatý pohled mluví sám za sebe.
Děti mi daly Xoga Lenovo notebook.
Mé otázce při vybalování se smáli asi všichni, hledala jsem totiž myš...
Syn byl pak při mém zaučování neobyčejně trpělivý.




Klubíčkový dort od Zdenči




Doma jsem ho rozbalila.
pod vrchním klubkem na mě vykouklo jahodové frizante,
spolu se 4 kvalitními háčky s ergo rukojetí.
Klubíčka se mi podařilo vecpat k mým pěti do šuplíku.
Když jsem chtěl zlikvidovat papír na tácku po klubkách,
nevěřila jsem svým očím.
Ona, která neháčkuje, někde sehnala kompletní návod na šátek a vytiskla ho.
Dobrých pět minut jsme to rozdýchávala se slzami v očích.




Parádní dárková kazeta v kůži.
Stylová.
Už se těším, jak budu ochutnávat její obsah...




Synovec tvrdil, že je to dílo celé rodiny.
Bezva nápad.
Takový veselý, neotřelý.
Už vím, že nejsem žádná paprika
a že moje studentská léta jsou v prdeli...




Dárečky v jedné mozaice.




Dárečky na pohovce hezky pohromadě





V
Veselá přáníčka.
Narozeninový test dopadl na výbornou...




V pokojíku to nádherně vonělo, jako v květinářství.





Spolu s řezanými květinami jsem dostal i několik rostlých.
S orchidejkami to trochu umím, ale kala mi dělá starosti.
Vadne a já netuším proč.




Renata Renatě.
Od kolegyňky z urolky...





Heč, přijela mi popřát i rocková babička Tina Turner.
Zazpívala a vyfotila jsem se hitmanem Michalem Davidem.
Hrála nám tam hudba mého raného dětství, mého útlého mládí i mé krásné dospělosti i mé současnosti.
Bylo to hodně veselé...




Užívali si to mladí i ti dříve narození...




Tak co myslíte, povedlo se nám to?
Podívejte se na mě a co uvidíte?
Šťastnou a spokojenou Chudobku...

 


Svítí tam nahoře

1. july 2020 at 18:01 | Chudobka1970 |  Téma týdne
Když v noci zvednu hlavu a zadívám se na oblohu plnou hvězd, vzpomenu si na jednu filmovou pohádku. Možná ji znáte i vy, jmenuje se Dračí srdce. Vypráví příběh draka, který neskončil zrovna happyendem. Na nádvoří leží mrtvý drak. Všichni jsou smutní. Najednou se tělo draka rozsvítí stovkami malých jasných světýlek. Světelná silueta draka se zvedne ze země a v doprovodu velice krásné, emotivní melodie se vznáší nahoru, na nebe. Tam se zářící dračí duše nejdřív spojí v jedinou velikou zářící hvězdu, která se rozloží na miliony malých hvězdiček. Teprve potom z nich vznikne nádherné souhvězdí draka...
I přesto, že jsem film viděla několikrát, pokaždé mě tenhle smutný konec rozlítostní a dojme...
A tak si představuji, že na hvězdné obloze září i lidé, kteří mě sice opustili, ale přesto navždy zůstali v mém srdci...

Tonda, můj spolužák ze základky. Seděli jsme spolu pár let v lavici. Byl levák, seděl vlevo, já vpravo. Přes uličku jsem měla po pravici jeho dvojče Jarka. Byli jsme kamarádi. Měl ještě sestru Janu, ta byla coby porodní asistentka u porodu mého staršího syna. A měl taky bráchu Mirka, moji pubertální platonickou lásku, která ovšem o mé existenci nejspíš vůbec netušila. Tonda měl rád box. Tahle fotka je z jenoho jejich soustředění, zakončeném zápasem. Jeho život vyhasl příliš brzy. Pád na kole si vyžádal mladý život. Jeho hvězdička na nebi svítí už neuvěřitelných 25 let.



Jenda, další můj spolužák ze základky. Už ve škole měl srdce na dlani. Jeho jméno nosí můj starší syn. Měla jsem slavobránu jako jedna z prvních a přišli mi na ni také moji spolužáci z Otaslavic. Tehdy Jenda přebral a hledal boty. Neptejte se mě jak je ztratil, vím jen, že byl vcelku teplý červen 1989. Můj táta si taky přihnul, vždyť vdával jedinou dceru. Jeho veselý dotaz:"Jeníčku, kde máš botičku?" si budu pamatovat nejspíš do konce života. Jendova hvězda svítí na nebo od roku 2014, jak ten čas letí... Vinu nese jeho zrádný přítel alkohol. Smutný konec mladého muže.



Marcela (ta uprostřed) bydlela kousek od nás, mě, Jany a Lenky (ta není na fotce). Jako děti jsme si hodně hrávaly spolu. Sousedka z domu, kde žiji dnes, si mě pamatuje i s kočárkem, jezdila prý k Marcele na prádzniny. Ve školce měla jednou Marcela epileptický záchvat, tak zvaný petit mal. Dlouho jsem si pamatovala, jak strnula, zatla se a třepala se. Pak musely soudružky učitelky převléknout její lehátko. Teprve až na zdravce mi v celé síle došlo, co se vlastně tehdy stalo. Jana i Marcela se později přestěhovaly do nových domů na vzdálenější konec dědiny, ale přátelství přetrvalo. Chodili jsme spolu na zábavy a tam si našly partnery pro život. Když byl Marcelin Peťa na vojně, přestala chodit i na zábavy. Čekala na něj. Vychovala dvě děti. Odešla do nebe strašně rychle. Srdíčko přestalo bít na sklonku roku 2017. Dověděla jsem se to kratičce po své operaci, ještě na nemocničním lůžku. Parte mi poslal její tatínek právě po oné sousedce. Dojalo mě, že si zlomený otec vzpoměl. Marcelina hvězda začala na nebi svítit, když jsem se začala uzdravovat. Byla jsem z to strašně smutná...




Tetina,neboli mámina teta. Žena, která se hodně podílela na mojí výchově. Chodila jsem k nim ráda, onikala jsem jim. Když si mě "stréc" vzali na kolena a hráli jsme "ták jedou páni, ták jedou kmáni...", byla jsem na vrcholu dětského blaha. Měli nesvéprávného syna. Miroš byl jako beránek, tedy pokud nemusel pracovat na jedné ze dvou zahrad. Na květinové zahrádce se pěstovali kromě jiných narcisky, voskovky a macešky. Vysazovali s nima hrob. Tetina byla "paní kuchařka". U ní jsem snědla i to, nad čím jsem doma ohrnovala svůj mlsný nos. Odešla do nebe v roce, kdy se narodil můj starší syn. Strýc zemřel už v mých 6 letech a Miroš dožil u mého táty. Jejich hvězda svítí 31 let.




Tetiny bratr, "stréc" Babica, je na fotce přsně tak, jak si ho pamatuju. S kotýlkem rumu u pusy. Veselá kopa, co nezkazí žádnou srandu. Při každé návštěvě, no a že jich během týdne bylo, dostal od tetiny, Mařenky, štamprličku. Strýc si zlomil krček stehenní kosti a zemřel v době, kdy jsem dělala zdravku. Vůbec jsem netušila, že má příbuzného, nejspíš synovce nebo prasynovce, který je jeho věrnou kopií. Během pého působení na traumatologii tam ležel. Když jsem ho uviděla, byl to strašný šok. Jako bych viděla ducha. Strécova rumově zbarvená hvězdička se nejspíš v tu chvíli smála...




Pan Doubrava. Vlevo. Táta kamarádky Jany, kamarád a věčný souputník mého táty. Sedí uprostřed. Chvíli se měli rádi, chvílemi to mezi nima bylo na nože. Každopádně to byl človíček, který byl součástí naší rodiny, hlavně když už chyběla moje máma. Ať táta chtěl nebo ne, byl pan Doubrava jeho oporou v těžkých chvílích. A kdo je ten třetí, s taškou v ruce? Jejich společný kamarád, jehož syn vlastní restauraci v Krkonoších, pod jejíž okny tři spokojení důchodci na výletě sedí. Všichni tři už tu nejsou. Pan Doubrava odešel hodně brzy a strašlivě rychle. Jeho život vyhasl v jeho 65 letech během pár hodin doma, téměř v náručí své ženy. Svítí na nočním nebi a nejspíš poslouchá housličky, které tak miloval.




Bratr a sestra. Táta a teta Fanynka. Měli se rádi. Skoro každý tátův nákup jsme zakončili na návštěvě v Seloutkách. Teta byla úžasná. Naučila se, narozdíl od táty, požívat mobil. Každáý rok mi psala krásné smsky k narozeninám i ve svátky. Pro moje kluky je to ta teta, co posílala zprávy z mobilu. Na téhle fotce je už můj táta hodně nemocný. On se vlastně neměl dožít ani 30 let, měl srdeční vadu. Jako malý několik měsíců strávil na lůžku a nechodil do školy. Ale on byl bojovník. Dožil se 78 let. Ještě se se mnou rozloučil, počkal, až zamknu a vhodím klíč za okno a pak v tichosti rozsvítil svou zářivou hvězdu na nebi. Mám tě moc ráda tati...
A teta? Odešla rok po tátovi. Teď si tam na nebi svítí spolu. Bráška se setřičkou.



Žena, která mě vychovala. Žena, která mi dala pocítit, co je to bezpodmínečná láska. Žena, která sama nemohla mít děti. Moje milovaná máma. Troufnu si říct, že není větší lásky než mateřské. Vidím ji v neuvěřitelných situacích. Jak sedí na velikém balvanu na Štrbském Plese a nemůže z něj dolů. Jak mě vytahuje na sedačku lanovky a pode mnou už není pevná zem. Jak se šťastně dívá na mě a mého novopečeného manžela při svatebním obědu. Jak je rozrušená a dává si štamprlku na posilněnou, když mě můj muž veze do porodnice. Jak je spokojená, když se rozhodneme pokřtít syna. Jak je naštvaná, když dávám skoro ročního syna po obědě spát, přestože ona by si s ním chtěla hrát. Jak se mi během zrádné nemoci ztrácí před očina. Slyším jak říká, že to nebude dobré... Jsem nekonečně ráda za to, že mohla odejít doma, ve své posteli, vedle svého milovaného taťka. Už 30 let mi její hvězda září na cestu životem. Mami, děkuju za to, žes tu pro mě byla....

Těch hvězd, co svítí z nebe je mnohem víc.
Každá z nich má svůj příběh.
Každá z nich mě nějakým způsobem ovlivnila.
Každé z nich děkuji, že jsem ji směla poznat.



Když je mi fajn

28. june 2020 at 16:53 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní
Dlouho jsem tu nebyla. Není to jenom moje vina. Vůbec jsem se nemohla dostat na administraci svého blogu. Prostě nešlo napsat nový článek. Bylo mi poraděno, abych se nevzdávala a zkoušela to otevírat třeba i dvacetkrát po sobě. No a tak tu dnes konečně jsem.

Všechno začalo vlastně už ve čtvrtek. Měla jsem denní službu s prima trojkou kolegyněk. Luckou, Gabčou a Jiťou. Bylo nám spolu dobře. Ani spousta práce nám nebránila udržovat celý den pohodičku a dobrou náladu. Asi jsme se líbily i návštěvám, jedna nám přinesla tuhle dobrůtečku...

Já měla ten minidortíček s čokopolevou a višní.
Jak Lucka trefně řekla, bylo to nebe v hubě.

V sobotu jsme sloužily už jenom tři. Ale s Nikčou a Aničkou se nám taky pracovalo moc dobře. Na urologii si pacienty rozdělujeme ve skupinové péči podle barev pokojů.
Já měla modré pokoje 1 - 4. Přišla ranní vizita a s ní, mimo jiné, i propouštění.
Přišli jsme na pokoj 1. Lékař pacienta propustil domů.
Přišli jsme na pokoj 2. Lékař opět propustil pacienta domů.
Přišli jsme na pokoj 3. Prvního apcienta lékař hodlal propustit domů, pokud se upraví barva moče. Šel tedy až po obědě. Druhého pacienta chtěl také propustit, ale nakonec to zrušil, protože výsledky odběrů krve nedopadly zrovna moc dobře. Posledího pacienta mi na pokoji ponechal, byl ještě krátce po velké operaci.
Přišli jsme na můj poslední pokoj 4. Tady mi lékař ponechal pro změnu prvního pacienta. Druhého a třetího mi jak jinak, světe div se, propustil domů.
Tomu se prosím říká čistka... :-))
Celý den jsem tedy opečovávala své 3 chlapy + jeden akutní příjem.
Jako kdyby to můj muž tušil, poslal mi zprávu, že na bistru U Matesa hraje Kokeno. Zajela jsem tam autem přímo z práce.


S manžílkem jsme si zatrsali u starých známých rockových písniček.


Ke skupině Kokeno se přidal majitel bistra.
Zpíval dost dobře.


"Pařili" i tihle dva kamarádi.
Jeden měl na koleni ortézku a hopsal o berlích,
které mu ten druhý sem tam sebral.



S maminkami tančili i tyhle cácorky
A šlo jim to parádně.



Tohle je to naše prostějovské bistro v lesoparku Hloučela
Díky přistavěnému pódiu se tam konají podobné hudební akce skoro pořád,
tedy když je dobré počasí.


Dnes se mě manžel zeptal, co budu dělat k obědu. Moje verze nedělního menu se mu asi nelíbila, tak mě pozval na oběd do Olomouce. Ale nejdřív jsme jeli na nákup do Glóbusu. Když jsme měli všechno nakoupeno a v taškách, muž dostal žízeň. Koupili jsme tedy v jenom z občerstvení minerálku. Poprvé v životě jsme platila do automatu na peníze.

Možná ho znáte, já se teprve seznamovala...
U terminálu na bezhotovostní platbu je vhoz na mince,
na druhé straně na bankovky.
Pod nima vám automat vyhodí zbytek peněz.
Šikulka je to :-)


Pak už jsme zamířili do jedné z mnoha olomouckých hospůdek. Ona nás tam vlastně dovezla navigace.


Původně jsem měla v plánu vyfotit jídlo, ale bylo taaak dobré...
Oba jsme si dali kuřecí stehenní steak v pepřové omáčce s hranolkami.



Mám ráda hezké a stylové věci.
Tahle židlička z oné restaurace se mi líbila natolik, že jsem ji prostě musela vyfotit



Hodiny šly skoro přesně.
Jejda, nejvyšší čas se dát do pucu a pomalu se chystat do práce.
Dnes mám s Nikčou noční.
Už se těším.


P.S.
Tento článek má jednu zvláštnost. Je to moje laptop prvotina, aneb já a Yoga Lenovo notebook, kapitola první a jistojistě ne poslední....


Jen tak pro radost

19. may 2020 at 11:37 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní
Dnes mi přišel balíček. Pošťačka prý na mě zvonila 2x. A já si poprvé myslela, že blbne mixér. Šlehaly se v něm bilky na můj dnešní oběd. Sladkou rýži. Budu ji mít i zitra do práce. Už jsem ji nepekla víc než rok. Jsem zvědavá, jak se mi povede. Voní to tu úplně božsky.
Ale zpět k balíčku. Rozvazovat provázek jsem vydržela jen chvilku. Pak musel dolů, se sukem nebo bez něj...


Proklikem na tuto fotku se dostanete na blog,
jehož majitelka mi udělala velkou radost.
Jani, ty víš jak rozjasnit den



A to je ten dáreček jen tak pro radost.
Janča mi uháčkovala nádhernou sovičku
a všila ji na polštářkový povlak.
Je to moc krásné,
nádherná ukázka ruční práce.


Jana ví, že sovičky já ráda.
Ráda je i dávám, třeba jako od Ježíška...
Tuhle deku jsem dala synovi a on ji jako pořád zapomíná doma.



Tak a tady bude mít ta krásná sova bílá své útočiště.
Mezi polštářky obou synů.
Jani, ještě jednou ti moc děkuji.
Tvůj nečekaný dáreček jen tak pro radost
mi roztáhl pusu od ucha k uchu.
Mám z něj obrovskou radost.



Ve stanu

10. may 2020 at 10:58 | Chudobka1970

V práci jsme rozdělení na dvě skupiny, červenou a modrou. Když pracuje jedna, druhá má volno. Proto jsem zareagovala na pracovní mejl, jímž se hledaly sestřičky "píchačky". Bez chlubení, v odběrech krve a napichování kanyl jsem docela dost dobrá, tak jsem odepsala, že do toho jdu. A do čeho že to jdu? Přihlásila jsem se ke službám v odběrovém stanu pro testování promořenosti nemocí Covid19. Brala se žilní krev napříč celou olomouckou populací, abychom zjistili, jak moc je oblast promořená virem.


Tak se poďívejte, jak to vypadalo uvnitř stanu...
Fotky jsou to moje z úplně posledního odběrového dne.
Chodili pouze predem registrovaní.


Tak nějak to vypadalo v obou odběrových stanech.
Je to natočeno první dny testování,
protože jsme měli k dispozici papírová škrtidla.
Dostali je darem, byla dost drahá.
Jsou bezva, je na nich samolepka a dají se použít i místo náplasti.
Sbohem bolestivé odlepování náplasti.
Tohle video točil nadšenec z FL OL



Taneček ze stanu v pátek 1.5. dopoledne.
Je tam kolegyňka, já měla odpolední.
Ale jde jim to moc hezky...



Fotečky mých kolegyněk.



Celkem mi ve stanech dali 3 služby.
3x od 13 do 18 hodin ve slušivých oblečcích
s padajícími plastovými štíty.
Po jedné směně jsem ještě musela na noční na oddělení.
Priznávám bez mučení, že jsem kolem jedné v noci
usnula mezi řečí...
Ještě, že sloužíme ve dvpjicích...
Ale jinak to byla hodně zajímavá zkušenost.




Doba Covidová

29. april 2020 at 12:20 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní
Tenhle zvláštní čas nouzového stavu prověřuje naše hranice. Zkouší, co kdo vydrží. Každý to zvládáme po svém. Někteří chodí do práce, jiní musejí být doma. Naštěstí patřím k pracujícímu lidu. Vzhledem k omezené operativě jsme sloužili v menším počtu na směnu. Utvořily se dva týmy sester (a jednoho bratra), červený a modrý. Když je v ráci červený tým, modrý má pohov. Tím pádem nám znikla pracovní pauza...
Některá oddělení potřebovala výpomoc, protože sestřičky buď byly v karanténě nebo měly OČR s dětmi, terým zrušili školu. Kdo chtěl, mohl se nahlásit jako výpomoc. Tak jsem se ocitla na týden na oddělení NIP/DIOP, což je oddělení následné a dlouhodobé intenzivní péče. Je to taková pokračovací JIPka. První den jsem dělala sestřičce ocásek, druhý den jsem dostala svého pacienta a od třetího dne jsem už makala jak barevná na svých třech lidech. Přiznávám, že mě to bavilo. A oni se mnou byli taky, udělala jsem si tam dobré jméno, to mi bylo na tajňačku sděleno bývalou kolegyní. Práce je tam docela dost psychicky náročná, protože se pečuje o lidi, kteří se s největří pravděpodobností už nikdy nevrátí do normálního života. A nejsou to jen senioři. Svůj život zde dožívají i mladí lidé, třeba po úrazech či autonehodách....


Večer po náročné službě na NIP/DIOP
si dobíjím baterky skleničkou dobrého suchého bílého vínka...



Když jsem se rozhodla napsat o tom, kde jsou moje hranice...



Bylo potřeba našít roušky. Kam se poděly ta letadla a kamiony zajištěné vládou, to netuším.
Jedna rouška na směnu platí až do dnešního dne.
Co na tom, že po šesti hodinách je úplně na nic...
Ručním šitím jsem si vyzkoušela, jak na to.
Kliknutím na fotku se rozjede hudba, kterou jsem si pouštěla pro lepší náladu.
Moji oblíbení prostějovští Kontakti.
Pod počítačem se kupí ušité roušky, jenom je vyžehlit...
Mám totiž skvělou kamarádku.
Sylva Urbanová a její muž jsou naprosto úžasní.
Známe se z Ženského klubu, kde Sylva vytváří nejen krásné origami.
Nabídla mi poslat šlapku rozbitého šicího stroje, že mi ji manžel opraví,
protože má k dispozici vše, co k tomu potřebuje.
Za týden byla opravená šlapka doma...
DĚKUJI SYLVI.



Na horní fotce je binec na mašině, včetně kafíčka v rožku
Dole jsou ušité roušky, které putovaly k synovi vojákovi do Jindřichova Hradce.
Nechtěl na gumičku, takže má všechny na zavazování.



Módní kolekce Paříž.
Synovy se šňůrkou, moje s gumkou.



Doba Covidová prověřuje i naše schopnosti zabezpečit se základním pečivem.
Chlebík jsem díky Jitce zvládla napoprvé docela dobře.
Rohlíky jsem obšlehla někde na netu a recept si samozřejmě neuložila...
Ale nebyly špatné, dokonce se některé i trochu podobaly rozhlíkům.



Jasně, že bez háčku to u mě ani nejde...



FB je mocná sociální síť. Také mě lapila.
Na stránkách Jelimán mě oslovily příspěvky Věry Fina.
Stejně jako já a tisíce dalších žen si prošla onkologickou léčbou.
Dokáže dodávat naději tím, že píše o obyčejných věcech kolem nás.
Její kniha Recept na štěstí? je pohlazení po duši.



Přišly Velikonoce.
Byly smutné.
Syn voják nemohl přijet.
Spousta lidí porušilo nařízení a zdravotní procházky se proměnily v sešlosti.
Netrpělivost některých lidí mě ubíjela.
Neuvědomovali se, že právě přísná opatření
nám všem umožnila přežít ten hlavní nápor viru relativně v bezpečí.
Mazanec se mi letos hooodně povedl.



Strašně ráda jsem se dívala na soutěž Peče celá země.
Jenže skutečnost je hodně daleká předlohám.
Chuťově byly všechny čtyři chodské vdolky moc dobré.
Nejrychleji zmizely ty dva s povidlama...



Úplně jsem jim propadla.
Bílozelený je můj.
Červený a fialkový jsem včera předala skorosnašce,
měla narozeniny.
Snad jí udělaly radost.
Když je rozdělávala, měla jsem pocit, že si jí opravdu líbí,
tak snad jsem se trefila do jejího vkusu.
Teď mám před sebou další obrovské klubíčko
a to jsem jenom šla do knihovny a do obchodu...
Jsem nenapravitelná, ne nadarmo jsem ve FB skupince Šátkomaniačky...



Chudobka šla v březnu do práce...



Musela jsem otestovat roušky od kamarádky Jany.
To jsme jeli s mužem do obchodu a on si všiml,
že Breno je otevřeno, měli tam metráž látek.
Koupili jsme dva obří kusy látek a klubko takového jako entlu.
Jeden balíček látky, ten menší, jsem si nechala
a druhý s entlem jsme po domluvě zavezli kamarádce.
Dostala to jako dar.
Ona byla šťastná, že má z čeho šít,
byla v karanténě, protože se jí vrátil syn z Anglie,
tak nám pak přenechala pár těchto roušek s kapsičkou.



A tady je Chudobka v akci,
v práci, pod svou skříňkou se sevičkovým R.
Doba Covidová nejspíš nejen mě, ale i mnohým z vás ukázala,
že naše hranice jsou hezky pružné.
Příště vám ukážu, jak to chodilo v odběrových stanech pro testovování kolektivní imunity...

PS: Onkologická kontrola s mammografem dopadla dobře, další je naplánovaná až na podzim.




Předsudky

13. april 2020 at 19:45 | Chudobka 1970 |  Kaleidoskop dní
Sedím u televize a dívám se na další díl z nekonečného seriálu Ulice. Vedle na taburetce mám skleničku šáňa Mucha demi sekt. Popíjím a vy hutnávám si každý doušek. Je to přesně ta správná chuť....
Ale zpět k dnešnímu dílu. Sedí tam pospolu mladá slečna a paní ve středních letech. A ta mladá se začne svěřovat. Našla otce. Je to Rom, takže ona je poloviční Romka. A nedokáže se s tím srovnat. Říká jednu hodně zajímavou věc. Vždycky si myslela, že proti Romům nemá žádné předsudky. Ale teď, když se jí to tak moc dotýká, je asi má....
Musela jsem z obýváku odejít. Po tváři se mi koulely slzy jako hrachy. Vzala jsem si skoro plnou sklenku a mobil a zamířila do kuchyně. Nejdřív jsem vypila zbytek šáňa téměř na ex. Pak jsem otevřela mobil a začala psát. Teď už mám druhou skleničku, ze které pomaličku upíjím.
Ta mladá kočka z Ulice mi najednou viděla do hlavy. Tehdy jsem měla úplně stejné pocity, jen jsem se o nich bála mluvit.
Myslela jsem, že dnes už je to všechno za mnou. Že to mám v hlavě seřazené a poskládané. Tak prmětahle slečna totálně vyvedla z miry?



Ručně stručně?

1. april 2020 at 23:10 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní
Stejně jako spousta z vás, jsem se vrhla po hlavě do šití roušek. Koupila jsem si látku, vytáhla stařičké zásoby entlu a pak otevřela internet a hledala návod, jak na to co nejjednodušeji. Na FB jsem našla bezva video:


Je to zde moc hezky ukázáno.
Video jsem si pustila několikrát po sobě.



Pak přišel na řasu střih.
Vyrobil se skoro sám...



No a pak... jsem to totálně zkonila.
Látku jsem na střih položila špatně.
Na hotové roušce budou kočička, Eifelovka i kolo ležet...



Nicméně nastříháno už bylo, takže jsem se pustila do sešívání.
Respektive jsem se chtěla pustit.
Po sešití první strany první roušky se moje mašina rozhodla,
že bude šít i beze mě.
Sešitou stranu jsem obrátila na líc a chtěla vyžehlit,
když v tom šicí stroj sám od sebe začal šít...



Nezbylo mi nic jiného, než to došít v ruce.
Video návod jsem si ještě víc zjednodušila.
Sklady jsem našpendlila od oka.
Přiložila do poloviny šířky entl a opět našpendlila.




Aby to bylo pevné, našila jsem entl z obou stran.
Ale pouze v šířce roušky.
Zbytek entlu na obou stranách zůstal v původní šířce



Tady už sešívám z druhé strany.



A půlka roušky je hotová



Tak a teď hezky z druhé strany...



A tady jsou mé 3 úplně první ručně šité roušky.



V rámci prvotního nadšení jsem samozžejmě nastříhala víc než jen na tři roušky...
Sedla jsem k televizi a pustila se do šití.



Tyhle fotky jsem sdílela na FB.
Jsou z příjemného nedělního dopoledne.
Já sešívala části roušek a můj muž mě od počítače bavil vtípky.
Když mi došel entl, sáhla jsem do zásob gum.
Předstřižený obdélník na roušku jsem po bocích nedošila až ke kraji,
vznikl tak "tunýle"na gumu
a další typ roušky byl na světě.
tentokrát kočička, kolo i Eifelovka stály ...



Where to go next

Na fotografie a obrázky na tomto blogu, pokud u nich není uveden zdroj,
se vztahují veškerá autorská práva.